Zdeněk Velíšek: Imperativ dnešní doby

Dopadne-li druhé kolo prezidentské volby v Rakousku tak, jak se zatím předpokládá, tedy vítězstvím Norberta Hofera (FPÖ), vítěze prvního kola, nebude do budoucna jisté, že Rakousko zůstane jedním z těch států Evropské unie, u nichž se dá stoprocentně a za všech okolností spoléhat na podporu proevropské a prodemokratické politiky, jakou zatím zajišťuje současné rozložení politických sil v klíčových členských zemích a v Evropském parlamentu.

V Le Mondu, který nese dnešní datum, neváhal před tím otevřeně varovat Jean Claude Juncker: “Tváří v tvář perspektivě, že v Rakousku tvrdá a dokonce extrémní pravice vyhraje (...) se musím přiznat, že já nevidím možnost vést s ni dialog či debatu“, řekl.

Ale my už takovou debatu či dialog vidíme dnes v Evropském parlamentu, kam své zástupce volí parlamentní strany členských zemí také přímou volbou. Debata se silami krajní pravice už tam probíhá. I při současném rozložení sil v jeho amfiteátru, kde z lavic radikální či extrémní pravice dosud seriózní hrozba stranám evropského establishmentu nevzešla.

Ale bylo by krátkozraké nevidět, že hlasování ve prospěch populistů se Evropou prudce šíří, připomněli Junckerovi novináři francouzského listu. Reagoval na to výzvou tradičním velkým stranám členských zemí, tedy umírněným stranám kolem politického středu, aby tomuto trendu nepodlehly. A ještě dodal: Pak už by Evropa přestala být naší Evropou.

Od jisté doby ale nebezpečí, že strany umírněného středu ztratí ve svých zemích a tedy i v orgánech Evropské unie pozici určující směr vývoje, neroste jen zprava, ale začíná být oboustranné. Poslední španělské volby už nedaly šanci ani umírněné pravici, ani umírněné levici sestavit vládu. Zabránil v tom růst hnutí, vzniklých z pocitu frustrace španělské mládeže, trýzněné masovou nezaměstnaností.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker|foto: European Parliament

V Evropě přituhuje

Situaci ve Francii charakterizuje dnes neschopnost vlády zabránit stejnému pocitu frustrace, který od 1. března vyhání do ulic davy nespokojených a co je horšího, poskytuje příležitost i násilnickým extremistům ke stále se stupňující destabilizaci země.

Je možná jen otázkou času, kdy se i ve Francii zorganizuje živelná fronta odporu do nějaké radikálně levicové politické formace, a ta pak - spolu s už zformovanou a silnou extrémní pravicí - připraví strany politického mainstreamu o vůdčí pozice ve společnosti, a to ne povstáním, ale hlasováním v demokratických volbách.

Už dnes se manévrovací prostor stran udržujících politický život v kolejích poklidné demokracie značně zužuje. Střídání stran mírné pravice a mírné levice ve vládě nebo vytváření jejich společných vládních týmů, jakým je třeba dnešní pravolevá vládní koalice v Německu, nemusí volby v členských zemí unie umožňovat donekonečna.

Ostatně vládní koalici se ani u nás nepodařilo posledních volbách sestavit pouze z tradičních demokratických stran operujících mírně nalevo i mírně napravo od středu.

Mně z toho, co jsem tu nastínil, vyplývá pro evropské demokratické politiky jasný imperativ. Přesvědčovat co nejrychleji voliče ve svých zemích o tom, že přituhuje, odhalovat jim, odkud hrozí demokracii nebezpečí a nepřispívat k němu vlastními tendencemi k populistickým řešením.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.