Veterináři jí nedávali šanci, gepardice z chlebské zoo přežila díky péči ošetřovatelů
Několik nocí proseděli ošetřovatelé v minulých týdnech u gepardice Mzuri, maskota chlebské zoologické zahrady na Nymbursku. Mladá šelma málem uhynula na selhání ledvin a jater. Utracení nakonec ale o vlásek unikla. Zachránila ji prý hlavně láska a odhodlání majitelů. A pak jeden netradiční lék - slepičí žloutky.
„Už je za vodou. Kočka když měla naprosté selhání ledvin a jater, tak zkolabovala. Měla kapačky. My jsme támhle seděli celý den, celou noc. Protože když kočka vstala nebo se pohnula, tak si mohla vyrvat tu žílu a vykrvácela by. No a takhle 12 dní,“ popisuje ošetřování gepardice ředitel chlebské zoo René Franěk.
Veterinář jí přitom moc šancí nedával. „Kočka nejedla, zvracela krev. A v zoo mi veterináři řekli, že se má kočka utratit. A když přišel náš veterinář - takový ten vesnický rozumný pán, tak řekl: ‚Hele, kdyby to byl kocour, tak ho utrať, ale tohle je kočka a ta má devět životů, počkej‘.“
Jak se podařilo ošetřovatelům zachránit gepardici Mzuri z chlebské zoo, zjišťovala Evelyna Kulíšková
A tak se René Franěk, jeho rodina a ošetřovatelé snažili do zesláblé kočky marně dostat alespoň kapku vody a něco k snědku. Čtyřikrát už to Franěk málem vzdal a volal veterináře, aby Mzuri uspal. Jenže s gepardicí, která rok spávala u něj v posteli, bylo příliš těžké se rozloučit.
„Takže já jsem namáčel prst do žloutku a dával jsem jí ho cucat. Samozřejmě to nemocné zvíře, které krutě obtěžujete, a nechce, tak jsem měl dobře ostříhané nehty. Ale mně to bylo v té chvíli jedno,“ říká ředitel chlebské zoo.
„Teď jsme počítali, když jste dala misku s vodou. Tak jste musela misku dát třeba desetkrát za sebou. A ona si nelízla. Tak si sednete, za půl hodiny znovu. Nebo za 15 minut. A ona si jednou lízne. Tak vás to nabudí a pak zase otáčí hlavou, nechce. Mnohokrát nechce. Pak si zase lízne té vody,“ líčí Franěk.
Konečně si lízla
A tak všichni ošetřovatelé počítali, kolikrát denně si kočka lízla. „Vždycky jsme se informovali, kdo byl u kočky. No a pak se lehce napila. Pak se napila víc. Třeba že desetkrát za sebou zasunula jazyk do vody. Heroický úspěch. Národní svátek!“ vypráví René Franěk.
Žloutků a vody, které ošetřovatelé metodou namočených prstů do Mzuri vpravili, postupně přibývalo. A pomohlo to. „Ve chvíli, kdy o sebe začala pečovat, jako každá ženská, takzvaně se z toho vylízala. Jakmile se začne lízat po srsti, tak je vidět, že se jí nechce umřít,“ doplňuje Franěk.
Mzuri je tak zdá se z nejhoršího venku. Už si zase běhá ve výběhu a nechá se hladit od žen - mužů se bojí. Čeká ji ale rekonvalescence a také úprava jídelníčku: ledvinám prý pomůže víc sežrané srsti a méně bílkovin. Její oblíbený tatarský biftek prý ale bude dostávat dál.
„Nerad prohrávám. Myslím i v tom, aby umřela. Takže se snažíme i tu prohranou partii prostě nějak vyhrát,“ dodává René Franěk.
