Jiří Stočes: Ten druhý, co ho upálili

Letošní rok se zdá být alespoň podle počtu výstav, publikací a vůbec mediálního ohlasu zasvěcen sedmistému výročí narození Otce vlasti a Největšího Čecha Karla IV. Nic proti Karlovi nemám, přesto mi dovolte úkrok mimo tento hlavní proud. Chtěl bych dnes připomenout upálení Husova žáka, kolegy a přítele mistra Jeronýma Pražského. Jeho hranice vzplála před šesti sty lety, 30. května roku 1416, zhruba na tomtéž místě, jako necelý rok předtím hranice Husova.

Druzí odsouzeni k zapomenutí?

Lidská paměť si hýčká prvenství. Ve sportu, ve vědě, v politice a samozřejmě i v dějepise. Ti druzí nám za zapamatování příliš nestojí (s čestnou výjimkou Járy Cimrmana, který však byl druhým mimořádně často). Mučednická smrt Jeronýma Pražského byla poněkud ve stínu té Husovy už v 15. století, ale aspoň byla všeobecně známou. V moderní době se Jeroným stal již jen jakýmsi Husovým doplňkem, jehož úkolem bylo zdůraznit a umocnit Husův význam. A dnes? Ve většině učebnic dějepisu už na Jeronýmovo jméno nenarazíte. Dětem je třeba nacpat do hlavy narůstající množství látky z moderních dějin, a tím pádem se musí požadavky na znalosti dějin starších redukovat. Proč by si měly pamatovat druhého upáleného? Stačí znát prvního, vždyť jim šlo o totéž...

Jeroným nebyl stejný jako Hus

Ano, oběma upáleným pražským mistrům šlo v podstatě o totéž. Oba si byli osobně velice blízcí, zároveň však byli i velmi rozdílní. A jsem přesvědčen, že právě Jeroným Pražský je pro nás dnes jako osobnost mnohem pochopitelnější a sympatičtější. Posuďte sami: Na rozdíl od Husa se Jeroným nikdy nestal knězem. Sám se považoval za filozofa a programově odmítal ve středověku typické podřízení filozofie teologii. V mládí se rád bavil a ani v pozdějším věku neměl potřebu to nějak omlouvat jako Hus. Ostatně po celý život si potrpěl na pěkné oblečení, čímž si vysloužil uštěpačné poznámky leckterého mravokárce.

Logo|foto:Český rozhlas

Plně se identifikoval s rolí univerzitního vzdělance, dnes bychom řekli intelektuála. Zatímco Hus se ve svých kázáních snažil co nejvíce přiblížit prostému lidu, Jeroným oslovoval svým řečnickým uměním univerzitně vzdělané posluchače. A jestliže Hus byl ve svých názorech spíše umírněný a kompromisní, Jeroným naopak rád problém vyhrocoval, nebál se razantních formulací, ba ani vyslovené provokace.

Největší rozdíl mezi oběma mistry byl ale v jejich mobilitě. Slavný kazatel v Betlémské kapli vytáhl podle všeho paty z Čech, až když se vypravil do Kostnice. Jeroným byl naproti tomu i na dnešní poměry mimořádně zcestovalý. Bakalářský titul získal v Praze, ale hned poté odjel studovat do Oxfordu, kde se důkladně seznámil s učením Johna Wyclifa. Krátce na to již studoval v Paříži a právě na této nejvýznamnější středověké univerzitě získal svůj mistrovský titul. Zdokumentovány jsou jeho disputace na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a v Heidelbergu, později i ve Vídni. Vedle toho podnikl cesty do Jeruzaléma, do Uher a přes Polsko do Litvy a Ruska, kde se seznamoval s pravoslavím.

Poslední zápas

Do Kostnice jel z vlastního rozhodnutí, aby podpořil Husa. Podařil se mu přitom husarský kousek – jednoho rána visel na vratech všech kostelů a klášterů ve městě Jeronýmův stížný list císaři Zikmundovi, v němž mu vytýkal porušení královského slibu ohledně bezpečnosti uvězněného Husa. Poté Jeroným z města uprchl a zatčen byl jen pár kilometrů od českých hranic.

I jeho poslední zápas má pro dnešního člověka pochopitelnější průběh. Jeroným nejprve v naději, že si zachrání život, odvolal. Koncilu to však nestačilo, jeho proces byl pouze odročen, Jeroným zůstával i nadále ve vězení. Teprve v této chvíli se rozhodl pro vzdor a zároveň pro jistou smrt. A jako by se tímto rozhodnutím našel – svoji vášnivou obhajobu prošpikoval opět ironií a vtipem, pohotově argumentoval a dokázal se prosadit i proti reptajícímu shromáždění. Jediné, čeho litoval, bylo jeho předchozího odvolání. Smrti šel vstříc hrdě a jak poznamenal jeden z přihlížejících humanistů, „zemřel jako pravý filosof“.

Tak co myslíte, stojí za to si jej stále připomínat? I když byl až druhým?