Pro nevidomé není cesta ze tmy ke světlu, ale k naději a nezávislosti

Do pětadvaceti let úspěšná personalistka, zvyklá na solidní výdělek, naprostou nezávislost a pohodové vztahy s rodinou a přáteli, se během jediného podzimního dne propadla do jiného vesmíru. „Zezačátku jsem to nechápala a nepřijala, že jsem slepá,“ vzpomíná Martina na chvíle, kdy očekávala, že se komplikované zranění očí během několikaměsíční léčby zahojí. Doufala, že znovu uvidí.

Vážné tělesné i duševní šrámy a deprese pomáhali Martině zvládnout lékaři, psychiatr, psycholog a trvalo dlouhé měsíce, než si Martina naplno uvědomila, že její svět se změnil navždy. „Ztratíte přístup ke všem informacím. Se vším potřebujete pomoct. Nesamostatnost a nesoběstačnost, je to hrozné,“ říká Martina dva a půl roku po té, co přišla o zrak.

Prý není možné to vidícím lidem ani popsat a nelze se s tím smířit a vyrovnat. Ale Martina není člověk, který se snadno vzdává. Začala v malých krůčcích získávat zpět svou nezávislost a soběstačnost. Naučila se uvařit čaj, napsat zprávu z mobilu, umýt se, vyjít ven. „Každý malý úspěch mě nakopnul a dodal odvahu učit se něco dalšího.“

U masírování ale musí člověk také přemýšlet, být empatický a vcítit se do klienta.MARTINA

Dokumentární seriál Příběhy Radiožurnálu Martinu zachycuje v době, kdy prochází klíčovou etapou, významnou pro její budoucnost. Martina během několika měsíců natáčení absolvovala speciální rekvalifikační kurz určený pro nevidomé a slabozraké maséry. „Vždycky jsem si myslela, že budu pracovat spíš hlavou než rukama,“ uvažuje Martina v jedné při práci na uvolňování šíje spolužáka v masérském kurzu.

Příběhy Radiožurnálu sledují Martininu cestu k závěrečné zkoušce rekvalifikačního kurzu. Ta znamená nový start soběstačného života a možnost vlastního výdělku. „Každý slepec by vám řekl, že by radši viděl. Ale snažíme se s tím všichni nějak poprat, být prospěšní, nějak se zapojit do života, abychom cítili, že jsme užiteční.“