Gotthardský tunel nabízí rychlejší cestu přes Alpy. Ztratí vesničky u staré trati zdroj obživy?
57 kilometrů není na povrchu žádná velká vzdálenost. Pod zemí už ale ano. A proto má Gotthardský úpatní tunel ve Švýcarsku přezdívku stavba století. Tenhle týden ho slavnostně otevřeli a pozorně se dívala celá Evropa. Hosté z ciziny nešetřili superlativy a nejdelší tunel na světě chválili jako důkaz sjednocené Evropy. Ve vesnicích pod Gotthardským průsmykem se ale lidé ptají, co bude dál, až vlaky po 130 letech nepojedou přes hory, ale pod nimi.
Vesnice Wassen leží na staré trati. Od roku 1882 „jet vlakem gotthardskou cestou“ znamenalo jet tudy. Vesnice u dráhy měly svoji prestiž, svůj zdroj obživy. Od letoška je nový železniční tunel o pár kilometrů dál a pár set metrů hlouběji.
„To že Švýcaři umí dobře stavět tunely, vědí všichni. Teď by to chtělo ještě ukázat jiné švýcarské přednosti, jako soudržnost. Jinak si tady v horách budeme připadat dost hloupě,“ říká starostka vesnice Wassen.
Jakmile začne od prosince většina vlaků jezdit úpatním tunelem pod horami namísto tradiční horské trasy plné tunelů a výhledů, bude tady nahoře hodně ticho. Nebudou tu vystupovat turisté, nebudou se tu utrácet peníze, mladí lidé budou myslet víc na odchod do města.
Tohle je odvrácená tvář velkých dopravních projektů v Alpách. Města díky rychlému spojení vyhrávají, venkov spíš strádá. Švýcarské dráhy sice chtějí historickou trať udržet v provozu, ale tak čilo jako teď na ní určitě nebude. Starostka se přesto nevzdává.
„Je to pro nás impuls, abychom turistům nabídli něco, kvůli čemu se sem vyplatí přijet. Aby si náš slavný kostelík přijeli prohlédnout ne třikrát z vlaku, ale třeba jenom jednou, ale zato pořádně,“ vysvětluje.
Možná pomohou parní vlaky
Vysoko po viaduktu právě přejíždí dlouhý nákladní vlak, jsem ve vesničce Amsteg, pár desítek metrů pod tím vlakem na mostě je přímo u paty jednoho z mostních pilířů takový pěkný domeček, bydlí v něm geolog Peter Amacher, který 10 let pracoval uvnitř přímo při stavbě nového Gotthardského úpatního tunelu.
„Dneska všichni spěchají. Ale doufám, že se najdou lidé, kteří budou zvědaví na naši přírodu. Můžeme je sem dovézt parními vlaky. V tom je šance, kterou musíme využít,“ říká geolog, zatímco někde v podzemí pod horou sviští vlaky novým tunelem až 250kilometrovou rychlostí.
Peter Amacher má ale ještě jeden důvod k povinnému optimismu. Na vlaky rachtající po mostě nad jeho hlavou si zvyknul tak, že když je na trati třeba výluka, budí se v noci, protože je nějak divně ticho. Na usnutí je prostě někdy dobrý i dunící vlak. A lidé pod gotthardským průsmykem doufají, že je bude uspávat i dál.
