Účastníci spartakiád byli překvapivě schopni komunistický kontext nevnímat
Jak vlastně vznikaly československé spartakiády, co pro společnost znamenaly a co znamenaly pro konkrétní lidi? I o tom mluví historik a sociální antropolog Petr Roubal ve své nové knize.
Statisíce lidí se semkly a společně každých pět let zaplavily Velký strahovský stadion v Praze. Spartakiády jsou výrazným fenoménem československé historie. I proto se ho teď chopil historik a sociální antropolog Petr Roubal, který v nakladatelství Academia vydal rozsáhlou knihu nazvanou jednoduše Československé spartakiády. V ní se ohlíží za zrodem hromadného cvičení, symbolikou spartakiád, jejich organizací i pohledem tehdejší společnosti.
V čem spočíval fenomén spartakiád?
Petr Roubal: Chápu je jako politický rituál, který měl význam jak pro lidi, kteří ho pořádali, tak pro účastníky. Nešlo jen o zobrazení toho, co chce komunistická strana, spartakiády měly vlastní dynamiku, vlastní život. Přímo navazují na sokolské slety, takže většina dospělých účastníků si do nové formy projektovala sokolskou tradici, představu národa, pospolitosti. Účastníci byli až překvapivě schopní komunistický kontext nevnímat, i když byl zastoupen velmi silně. Ptal jsem se jich – nevadilo vám, že jste na ploše stadionu svými těly vytvářeli pěticípou rudou hvězdu? Oni byli překvapeni, že se na to vůbec ptám – ani si na to nevzpomínali a nepřišlo jim to důležité. Důležitý pro ně byl společenský zážitek a prožitek něčeho většího, co přesahovalo jejich běžný život.
Jak se sokolská tradice ve spartakiádách proměnila?
Hlavní rozdíl je se zrušením Sokola jako hnutí (ÚV KSČ podle sovětského vzoru zrušil v roce 1956 jednotné organizace Sokola a v březnu 1957 zřídil Československý svaz tělesné výchovy a sportu, který existoval až do r. 1990). Podobnost je ale velká, dokonce lze vypozorovat zvláštní trend: postupem času se k původní sokolské symbolice spartakiády spíš přibližují, než že by se odcizovaly. V roce 1955 lze ještě vypozorovat snahu se odlišit, zapojit avantgardní umělce, choreografy, básníky. Postupem času se od tohoto úsilí ustupovalo a čím dál víc se vracela klasická sokolská symbolika. Hlavní rozdíl je ten, že spartakiáda je rituál komunistického režimu, který násilně sokolské hnutí potlačil. Co se na strahovském stadionu zobrazovalo, byla síla socialistického lidu, zatímco na sokolských sletech to byla síla sokolského hnutí. Tak silné tělovýchovné hnutí s vlastní představou komunistický režim nemohl tolerovat.
Spartakiády se nekonaly jen v Československu, ale také v Německu nebo Sovětském svazu. Existovalo něco podobného ještě jinde v zahraničí, třeba v zemích nám vzdálenějších?
Původ tohoto hromadného cvičení je v německé tělovýchově 19. století, v turnerském hnutí. Odtud se model šířil všemi možnými cestami, většinou tam, kde byl silný německý vliv. Takže najdeme podobné hnutí v Turecku, dokonce se tam do dneška praktikuje, v USA v německých a slovanských menšinách. Když komunistický režim zjistil, že se v tomto hromadném cvičení skrývá pro ně použitelný náboj, dál ho šířili po socialistických zemích, s menšími nebo většími úspěchy. Je například zvláštní, že v Maďarsku se tyto pokusy nikdy neuchytily.
Dá se to vysvětlit povahovými rysy společností? Jsou některé národy schopnější se mobilizovat ke společné aktivitě?
Je to zvláštní, že u nás byla forma hromadného cvičení tak populární. Když si vezmeme formu národního obrození, devastaci lokální politické elity po Bílé hoře. Jsou u nás patrně kulturní vzorce, které nahrávají důrazu na jednotu a rovnost.
Změnila se společnost se zrušením spartakiád?
Je to myslím opačně. Zrušení spartakiád byl symptom opožděného nástupu postmoderny v české společnosti. Společenský aspekt sportu v postkomunistickém období téměř úplně mizí, což je v přímém protikladu k tomu, jaký byl smysl hromadného cvičení od Tyrše až do roku 1989 – cvičilo se pro národ, pro zdraví komunity. Proto byli také cvičitelé dobrovolníci, kteří to dělali s pocitem, že přispívají společnosti. Jakmile tento model přestal fungovat, je role i cvičitelů jiná – pokud je cvičení zájem jednotlivce, má si ho zaplatit. A to jde přímo proti trendu sokolské logiky.
