Záchranáři poskytují první pomoc, paliativní stanice pomoc poslední. Smrt patří k životu

13. červen 2016
Dobré odpoledne

Ježíš Maria, tam bych nemohl pracovat, vždyť je to strašně smutný, a pořád vám tam umírají pacienti. Takhle většinou reagují lidé, když jim zdravotní sestra Martina Chalupská řekne, že pracuje na jednotce paliativní péče v jihlavské nemocnici. „To je pravda, že pacienti umírají, ale není pravda, že to je smutné oddělení,“ vyprávěla v Dobrém dopoledni.

„Paliativní péče znamená odlehčující, mírnící bolesti, mírnící problémy pacientů, kteří jsou vážně nemocní, převážně to jsou onkologičtí pacienti. Dá se říci, že paliativní péče je nemocniční hospic. Taková péče se dá poskytnout v domácnosti, to jsou ty mobilní hospici, které jezdí za pacientem domů. Pak je poskytována v kamenných hospicích, nebo v nemocnicích a to jsou právě ta paliativní lůžka,“ vysvětluje podstatu práce Martina Chalupská.

Smrt je přirozená, přichází

Podle ní na tomto oddělení pracují lidé, kteří mají vnitřně nastaveno, že smrt je přirozená součást života. „Život má začátek a má konec. Já si pamatuji, jak jsem si s babičkou při těch černých hodinkách u kamen o smrti povídala. Bylo mi patnáct, šestnáct a už tehdy jsem říkala, že se smrti nebojím. Lidé na mě tehdy koukali hodně překvapeně.“

Když na oddělení nastupovala, její okolí mělo starost, jestli takovou psychicky náročnou práci zvládne. „Je to práce náročná a těžká, ale člověk to má asi v sobě, smrt je přirozená, přichází. Neodnáším si z práce traumata, opravdu ne. Těžké je, když umírá mladý člověk, ale když je starý a vážně nemocný, je to úleva. Tak o tom také někdy hovoří i pacientova rodina, říkají, že jsou rádi, že jejich blízký byl u nás a netrpěl bolestmi.“

Akutní medicína pro mě nebyla

Pracovala na urgentním příjmu. „Dva roky, to byla pro mě práce psychicky náročná. Je to oddělení, kde je potřeba se rychle rozhodovat, je tam hodně pacientů, není na ně tolik času, protože jich je hodně a potřebují rychle ošetřit, aby byl prostor pro další. Takže ta akutní medicína pro mě nebyla. Vrchní sestřička si mě zavolala, že vnímá, že se na oddělení necítím a jestli nechci zkusit jiné: co třeba paliativní péče? Vůbec jsem nevěděla, co to je,“ vzpomínala na náhodu, která ji zavála na stanici paliativní péče.

Martina Chalupská, zdravotní sestra

Jako poslušná podřízená se šla zeptat, ale tehdy ještě místo na oddělení nebylo, ozvali se až za dva týdny. „Smířit se se smrtí je těžké. V člověku ta touha po životě je, ale když cítí těžkou nemoc, je jim zle, je jim slabo. Ptají se: sestřičko, kdy už to přijde, kdy už bude konec, už se nechci trápit. Někdo o tom mluví, někdo se zavře do sebe a nechce se mu mluvit.“

Dokážeme slíbit, že se budeme snažit o to, aby byl pro ně jejich konec co nejklidnější

„Na otázky neumíme odpovědět, neumíme jim to říct, ale co jim dokážeme říct a slíbit je, že s nimi budeme, že se budeme snažit o to, aby jejich konec byl pro ně co nejklidnější a co nejméně bolestivý a že budeme s nimi,“ vypráví Martina Chalupská a dodává, že mnohdy je náročnější komunikovat s rodinou.

Stává se, že rodina nechce, aby jejich blízký odešel. „Snaží se ho krmit, ale to tělo ví, že už je nemoc pokročilá a že odchází a pacient sám ví, že to nepotřebuje. Mnohdy je pacient smířený, je o krok napřed před svými příbuznými,“ vypráví Martina Chalupská a dodává, že i ve smrti jsme každý jedinečný. „Někdo chce dotyk svých blízkých, mnohdy čeká třeba na posledního člena rodiny, který žije v zahraničí a teprve pak zemře. Někdo chce být sám a čeká, až se za pečující manželkou zavřou dveře a teprve pak umírá.“

autor: Tamara Pecková
Spustit audio