Dialog nejenom s počítačem

Ten den jsem se na něm učila pracovat doslova za pochodu. Odpoledne jsme počítač vybalili a já poprvé v životě uviděla myš.

„Co se s ní dělá, proboha,“ zeptala jsem se technika a ten mě s úsměvem uklidnil.

„To zvládnete. Když mají děti potíže s koordinací pohybů, tak se na myši učí. Zvládnete to i vy…“

Měl pravdu, zvládla jsem to. Večer jsem na počítači poprvé napsala fakturu pro firmu pana Fuchse. A pak jsem u něho do půlnoci seděla (u počítače, ne u pana Fuchse), a zjišťovala jsem, co všechno můj nový pomocník – kamarád počítač, dokáže.

Přiznám se, že co krok, to omyl. Hodinu, dvě, tři. Chybami se sice člověk učí, ale to, co jsem vyváděla já, bylo asi i na počítač dost. Najednou zhasl. Nevím, jak to dokázal, ale prostě zhasl a uprostřed černé obrazovky na mě koukala velká červená tečka. Koukaly jsme na sebe dlouho. Hodně dlouho. Nakonec jsem počítač vypnula a za chvíli jsem ho znovu nastartovala. Šel. A velká červená tečka zmizela. Nikdo z počítačových expertů mi tuhle velkou červenou tečku, nikdy nevysvětlil a já po vysvětlení vlastně ani netoužila. Věděla jsem to.

Počítač už měl plné zuby toho, co s ním provádím a chtěl se podívat, co to před ním sedí za blbečka, a tak se svým zvědavým, červeným okem, na mě podíval...

Od té doby své počítače zlobím sice méně, ale když přijdu do firmy k panu Hlubockému, kolínskému počítačovému guru, pokaždé ožije a nadskočí na židli a na židlích nadskočí všichni jeho zaměstnanci, včetně mého kamaráda Ivánka, kterého mám v mobilu uloženého jako POČÍTAČ * IVAN * GÉNIUS. Ptáte se, proč všichni nadskočí? Protože problémy, se kterými za nimi chodím, jsou pro ně vždycky hodně zábavné...

Nicméně jsem nepoučitelná. Nestačí mi, že jsem se jakž takž spřátelila s počítačem, já jsem se před rokem pokusila spřátelit i se svým mobilním operátorem!

Byla neděle 22. června 2015, před šedesáti pěti lety jsem se narodila, a tak jsem celý den odepisovala všem, kteří mi přáli na facebooku, volali mi nebo mi poslali maily a esemesky. A právě mezi esemeskami byla jedna od mého operátora.

„Vážený zákazníku přejeme vám všechno nejlepší k narozeninám.“

Chvíli jsem váhala, jestli mám odepsat, protože jsem už několikrát na podobné zprávy odepsala, ale operátor se mnou nikdy nekomunikoval, ale nakonec jsem tomuhle odepsala, protože když chceme vést s kýmkoli dialog, musíme začít my, nemám pravdu?

A tak jsem gratulantovi – mobilnímu operátorovi napsala:

Děkuju za přání!

A představte si, co se stalo! Přišla mi odpověď! Vážně! Přišel mi usměvavý smailík! :-) Není to úžasné? To bylo nejkrásnější přání a já tímto děkuju svému mobilnímu operátorovi, ze kterého se konečně, možná i mým malým přičiněním, pomalu stává člověk!