Lukáš Jelínek: Má smysl rušit Visegrád?

Když o visegrádské spolupráci hovořil v únoru v Českém rozhlase premiér Bohuslav Sobotka, příliš přesvědčivé to nebylo. Řekl například: „To, co zůstalo z původní V4, je snaha definovat střední Evropu jako místo stability, prosperity a místo, kde se zajímáme o celý širší region - například o východní Evropu či západní Balkán. V4 má být vnímáno jako uskupení, které je schopné pojmenovávat evropské problémy, navrhovat vlastní alternativy řešení a mluvit o tématech, o kterých třeba západní země mluvit nechtějí.“ Tento Sobotkův popis by šlo použít na různé aliance států. Hlubší průnik historie či politické současnosti z něj nečiší.

Když se ohlédneme do dějin, řada věcí Čechy, Slováky, Maďary a Poláky spojuje. Nejen v politice, ale i kultuře či architektuře. Doby, kdy byla střední Evropa specifickým, skrz naskrz propojeným regionem, jsou však ty tam. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a první část monarchie jsme do Visegrádu nepřizvali. Čtyři zúčastněné národy se vymanily z Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci a stmelila je vize integrace do Severoatlantické aliance a Evropské unie.

Dnes však plasticky sledujeme, jak se liší politické systémy všech čtyř zemí. Výrazné jsou zejména autoritářské tendence v Orbánově Maďarsku a Kaczynského Polsku. Jako na potížisty se na nás dívají i staré země Evropské unie. Lukáš Jelínek

Přesto přese všechno je ale nutné zvážit, zda jakákoli dezintegrace – byť pouhého kvarteta – má v sobě víc kladů než záporů. Česká politická reprezentace by se nejspíš od zbylých dokázala odlišit a odtrhnout, nijak by to však nezměnilo stále více euroskeptické naladění veřejnosti. Nadto Polsko, jakkoliv mu teď vládnou konzervativní nacionalisté, má ambici prosadit se v Evropě svou velikostí a deklaruje i vůli vstoupit do eurozóny. Česká republika tak jednoho dne může být obklopena státy s eurem, což by nebylo dvakrát výhodné.

Nevím, jestli lze zúročit podobnou zkušenost z druhé půlky dvacátého století nebo zda má Visegrád co zajímavého povědět na migrační téma. Ovšem už samotná ochota držet pohromadě se cení. Rovněž možnost opřít se jeden o druhého je významná.

A je tu ještě jeden pragmatický důvod. Čím je pravděpodobnější, že na federalizaci si Evropa musí počkat, tím je zajímavější možnost strukturovat unii, například regionálně. Dokud v ní bylo nějakých dvanáct členů, dala se jakž takž řídit. Teď by ale její přehlednosti a efektivitě mohlo pomoci i regionální rozčlenění.

Pamatujme též na hodnotu odpovědnosti. Visegrád jednak pomáhá stavět mosty na východ. Zároveň dává svým členům naději, že když nemile doplatí na své momentální vládce, partneři jim pomohou vstát. Česká republika získává na prestiži i tím, jak si rozumí na jedné straně s Německem, na druhé straně s ostatními postkomunistickými zeměmi. To bude dvojnásob cenné za slovenského předsednictví v Evropské unii a polského ve Visegrádu.

Když už ne ušlechtilé hodnoty, tak aspoň solidarita by mohla být visegrádským tmelem. A to přesto, že se tu a tam můžeme za naše spojence červenat.