Bolest, moc bolesti. Je těžké se usmívat, zní z Nice týden po tragédii
Právě před týdnem otřásl Francií další teroristický útok. Atentátník najel s kamionem na promenádě v Nice do davu lidí a 84 jich zabil. Obyvatelé Nice se z šoku ještě nevzpamatovali.
Byl to krásný letní den. Právě před týdnem Francie slavila svůj státní svátek - Den Bastily. Po slunném dnu následoval příjemný večer s ohňostroji. V letovisku Nice se ale změnil v horor.
31letý tuniský přistěhovalec najel na pobřežní promenádě nákladním autem do davu diváků. Zabil jich 84. Další desítky zraněných jsou v nemocnicích. Týden po útoku se turisty vyhledávané Nice z atentátu stále vzpamatovává.
„Bolest, moc bolesti. Stále to nechápeme. Ve jménu čeho se dá něco takového spáchat? Žádné náboženství nenařizuje zabíjet děti,“ říká smutně pan Serge, starší muž, který nebydlí přímo v Nice, je z vnitrozemí Provence, ale do Nice dojíždí do práce na motorce.
Atentát 31letého vraha Mohameda Bouhlela na třídě Promedade des Anglais se ho ale dotkl asi jako každého slušného Francouze.
„Ne, nemám strach. Je to ale těžké se vůbec usmívat, mít z něčeho radost. Říci si, zítra zase vyjde slunce a bude svítit stejně pro mě jako pro vás. Bylo to přece 14. července. Byl to svátek. Byl ohňostroj a všichni se měli bavit a přitom přišlo tohle,“ dodává pan Serge.
Terorista, nebo blázen?
Nemyslí, že by Tunisan Mohamed Bouhlel patřil k fanatikům takzvaného Islámského státu. Podle něj to byl blázen, který využil příležitost. Byl to psychicky nevyrovnaný člověk. Zkrátka jeden z bláznů, kterých po světě běhají tisíce.
I pro 17letého studenta gymnázia Stevena to byl šok, co viděl v televizi ve zprávách. Krátce po útoku se lidé vůbec báli vycházet z domovů. Teď už se z prvotního šoku dostávají.
Pro Stevenovu spolužačku Paulinu je událost šokující i po týdnu, ale podle ní se musí žít dál. I když se stalo něco tak hrozného.
Život jde dál
V parku Alberta Camuse jen kousek od Anglické promenády, kde k atentátu došlo, skotačí děti na vodním hřišti. Paní Maude je tu s dcerkami. Nechce nikoho obviňovat, že něco zanedbal. Atentátu se podle ní nedalo předejít. „Žádné město se nedá úplně zabezpečit proti něčemu takovému, co se stalo u nás. I když máte sebelepší technické vybavení, riziko bude podobné všude, v každé zemi v každou chvíli,“ říká mladá maminka.
Uvědomuje si, že i jejím dětem hrozí nebezpečí kdykoli. Musejí se s tím ale naučit žít. Zeměkoule se kvůli tomu nezastaví. Je třeba myslet na oběti a jejich rodiny, ale život jde dál i přese všechno, co se stalo.
