Syřané v Brně si pomáhají navzájem. Rusové jsou dnes v Česku jiní a mladé Vietnamce jistí večerky
„Přijmou vás, ale nepovýší. Východoevropanům nedávají manažerské pozice. Ani Čechům, to se ve velkých firmách stává jenom lidem ze západní Evropy,“ říká Alina Akhmetshina, původem Tatarka, která v Česku založila několik integračních projektů pro cizince. Podle Iyase a Assema, Brňanů původem ze Sýrie, se dnes jejich krajanům shání práce lépe než před deseti lety. Horší je to se vztahy s Čechy – doba, kdy si lidé Araby spojovali s létajícími koberci, je dlouho pryč. Druhá generace českých Vietnamců mezitím vystudovala vysoké školy a ti, kterým se to nepovedlo, se o sebe bát také nemusí – někdo musí zdědit večerky.
„Představy Čechů o lidech z arabských zemí si pro sebe dělím do třech období. Před 11. září lidi věděli minimum, byly to spíš představy a neškodné předsudky jako létající koberce, harémy, nafta… to nikoho nemohlo urazit, bylo to spíš předmětem vtipů,“ říká Assem Attasi, po matce Čech, po otci Syřan. V Česku žije od roku 1998, kdy do Brna přijel studovat informatiku. „Po 11. září se to začalo měnit, média se o to začala zajímat a najednou o tom mluvili všichni. I ti, co tomu nijak nerozuměli. Třetí etapa pak začíná s uprchlickou krizí – to, co každý den člověk slyší v médiích nebo z úst lidí, to je fakt příliš.“
Rychle přečíst korán
České firmy berou cizince nerady. Díky zahraničním firmám, které původ uchazečů o práci nezajímá nebo může být naopak výhodou, je to prý v Brně pro příchozí z arabských zemí čím dál lepší. Člověk navíc nemusí umět česky. Podle Assema trvá dva nebo tři roky, než se příchozí z Blízkého nebo Středního východu naučí základy češtiny. Pokud nejdou do kanceláře IT firmy, často je do té doby zaměstnávají známí v obchodě nebo směnárně. „V Německu samozřejmě funguje integrační systém mnohem lépe. Přistěhovalci chodí denně na jazykové kurzy, které trvají celý rok a jsou vázané na dávky. Pokud na ně nechodíte, příspěvky nedostanete. Tady můžete dosáhnout maximálně čtyř hodin týdně, což je na tak komplikovaný jazyk, jako je čeština, fakt málo. V tomhle stát opravdu pokulhává.“
Většina nepříjemností, které přistěhovalci z arabských zemí v Brně zažívají, vzniká kvůli společenské hysterii. „Neznám nikoho původem z arabských zemí, koho by v poslední době někdo z něčeho neobviňoval. Mí známí teď musí vysvětlovat otázky spojené s islámem nebo terorismem, i když je třeba politika nezajímá a o náboženství toho taky moc neví. Někdo se to snaží ignorovat, někdo se rychle snaží přečíst si alespoň základní věci o islámu,“ říká Assem. „Zároveň se před některými Čechy musí obhajovat, že není fanatik nebo schvalovač terorismu.“
Rozmrzelý je Assem i ze způsobu, jakým oslovují jeho a ostatním Brňany s arabským původem média. „Často se aktuální problémy týkají zemí, ve kterých jsme nikdy nebyli, a nemáme tušení, jaká je situace tamějších muslimů – třeba ve Francii. Tady žádná ghetta nejsou, média však mají tendenci importovat problémy ze zahraničí a házet je na nás. My na to odpovědi nemáme. Je to, jako kdyby se v Egyptě ptali Čecha na situaci v Guatemale, protože je křesťan nebo pochází ze západní kultury. Byl bych opravdu rád, kdyby se nás ptali na věci, které se nás skutečně týkají, to, že jsem muslim, neznamená, že chápu, co si myslí čtvrtina světové populace, která má stejné náboženství jako já.“
Integrace jen do komunity krajanů
Iyas Khalili v Brně vede firmu, která vyvíjí nové technologie pro 5D kina. Kromě toho bude ve městě otevírat už druhou čajovnu. Pro krajany přicházející do Brna v podstatě supluje integrační systém. „Snažím se jim pomáhat co nejvíc, buď je zaměstnat u mě ve firmě, poskytnout brigádu, nebo je propojit s někým dalším. Podařilo se mi to takhle asi u šesti nebo sedmi lidí, snažíme se prostě pomáhat ostatním. Třeba i finanční podporou, než začnou něco vydělávat.“ Iyas jedním dechem dodává, že by byl rád, kdyby státní integrační systém fungoval efektivněji. „Aby to byla instituce, která by byla schopná komunikovat s různými organizacemi, které jsou ve vztahu s imigranty, provazovat je a pomáhat jim v integraci tak, aby nikdo nemusel být závislý na dávkách. V tomto směru u nás opravdu nevidím žádnou iniciativu.“ Podobně jako Assem srovnává český mechanismus se systémem v Německu. „V každém německém městě je Job Center, kde o každém ví, co umí, jak pokročilý je v jazyku, jaké už má zkušenosti. Opravdu vidíte, jak pracují na tom, aby těm lidem sehnali zaměstnání, jsou skutečně někde jinde.“
České firmy podle Iyase cizince zaměstnávají nerady. „Je to škoda, po celém světě jsou firmy, které nehledí na původ uchazečů o práci a jenom jim to přidává.“ Podle bývalého studenta stomatologie, který se po studiích v Brně dal na podnikání, firmy v České republice postrádají mnoho odborníků. Přistěhovalci by jim mohli být prospěšní. „Nevidím důvod, proč by to firmy nebo vlády měly odmítat, žádná země nedokáže sama vést průmysl a vývoj, aniž by využívala znalostí různých národů. Česko má velký potenciál – je tu infrastruktura, jenom je potřeba být otevřenější.“
V byznysu se podle Iyasových zkušeností předsudky nijak neprojevují, v osobních konverzacích už je to horší. „Je smůla, že je tady vrstva vzdělaných lidí, kteří jsou většinou buď pasivní, nebo hrají velmi negativní roli. Pro český národ, který znám velmi dobře, je to hrozně špatně, protože většina lidí je proti rozšiřování nenávisti.“
V poslední době jeho rodina pociťuje nesnášenlivost sama na sobě. „Některé naše ženy, které chodí zahalené, na ulici slovně napadají, občas jim chce někdo sundat šátek. Já sám mám sestru, která už Brno zná asi lépe než já, chodí všude možně a už mockrát něco slyšela. Slovní napadení se dají přežít, ale mám strach, že přijde den, kdy naše ženy nebudeme moct pustit na ulici, což bude velký šok a problém. Modlím se, aby k tomu nedošlo, aby se to nestalo, protože tím by opravdu radikálové dosáhli toho, co chtějí.“
Vietnamská síla
Nguyen Manh Phuc (zkráceně Fuk) je Čech i Vietnamec. Jeho rodiče přijeli do Československa už v 80. letech, on sám byl ve Vietnamu jen několikrát na návštěvě. Studuje druhou vysokou školu a je asistentem technického ředitele v jedné ze známých českých dopravních firem. Kromě toho se zabývá silovými sporty – v silovém trojboji stihnul získat titul mistra ČR, Evropy a vítěze světového poháru. Spolu se skupinkou kamarádů se teď připravují na mistrovství světa. „O Vietnamcích se říká, že jsou malí a hubení, chtěl jsem tenhle mýtus zbořit. Byl jsem jeden z prvních Vietnamců, co začali dělat silové sporty, pro lidi je to pořád legrace, vidět mě závodit."
Podle oblíbených českých pozitivních stereotypů se všichni Vietnamci dobře učí a jsou velmi pilní. I příběh udřených a přísných rodičů z večerek a tržnic je už známý. „Na druhé generaci je znát, že si uvědomujeme, co pro nás rodiče udělali, a musíme jim to vrátit zpátky. A tak studujeme ambiciózní obory na českých i zahraničních vysokých školách – dneska už je spousta vietnamských manažerů nebo doktorů.“ Do večerek a na stánky už mladí Vietnamci nechtějí. „Někdo to ale dělat musí,“ dodává Fuk. Večerky, stánky, nehtová studia a další podniky tak fungují jako záchranná síť pro mladé Vietnamce, kteří nedodělali školu nebo nemají jasno v tom, co chtějí dělat. „Někteří jdou do toho, rodiče jim udělají další pobočku večerky nebo přeberou tu jejich.“
Ne všechny vietnamské děti jsou také plně integrované. „Záleží na tom, v kolika letech přijely. Většina těch, co se sem dostali jako malí, se naučí jazyk v pohodě, ale jsou ti, kteří přijeli až v pubertě a integrovat se nedokážou. Často se uzavřou v naší komunitě, která jim všechno poskytne. Dostane se jim všeho, co chtějí – když potřebují něco přeložit, zaplatí si tlumočníka nebo zaplatí kamarádovi, aby jim to přeložil.“ S předsudky se Fuk při shánění práce nikdy nesetkal, pro kluka, který česky mluví od narození, znamená jeho asijský vzhled spíš výhodu.
Skleněný strop pro východní Evropu
Alina Akhmetshina je původem Tatarka z Baškirské republiky, v Česku vystudovala a následně založila několik projektů, které souvisí s integrací cizinců do společnosti. S kurzem o toleranci a integraci objížděla česká gymnázia a založila školku pro děti cizinců. Podle Aliny se Rusové, kteří v poslední době přicházejí do ČR, výrazně proměnili. „Zatímco Ukrajinci se pořád nechávají zaměstnávat ve stavebnictví, Rusové už dávno nejsou jenom ti, kteří tu rozjíždějí svůj byznys nebo kupují nemovitosti. Spousta Rusů a také Kazachů se hlásí na české vysoké školy a po nich tu zůstávají. Do Brna a pak i do Prahy přišlo do nadnárodních firem hodně ajťáků,“ říká Alina, podle které tito Rusové splývají s ostatními expaty, se kterými se další část z nich mísí v nových co-workingových centrech.
Alina Akhmetshina v minulosti pořádala kurzy pro přistěhovalce z Východu, radila jim, jak v Česku v různých oborech uspět. Věří, že existují národní mentality, podle kterých velké firmy uchazeče zaměstnávají. Češi podle ní dobře pracují ve stabilních podmínkách, na stresovou pozici je ale vždycky lepší Rus. Existuje podle ní také efekt skleněného stropu – pokud zaměstnanec pochází z východní Evropy, bude mít menší šanci posunout se na manažerské pozice než lidé ze Západu. Zároveň se podle ní zaměstnanci velkých firem příliš neintegrují do české společnosti, spíš si snadno zvyknou na život v komunitě expatů. Cizinecké komunity se podle Akhmetshiny v poslední době spíše uzavírají. „Jsou početnější než dřív a taky to souvisí se špatnou politickou situací. Některé národy pak mají tradičně tendence pohybovat se jen v rámci své komunity, třeba pražští Kubánci se nebaví moc s nikým jiným.“
Text vznikl ve spolupráci s projektem Média, migrace a trh práce – informování veřejnosti o integraci cizinců společnosti Člověk v tísni.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
