Josef Koutecký: Nikdy jsem netoužil být profesorem. Já chtěl jen pomoct dětem

9. srpen 2016

Zachránil život tisícovkám dětí. Svými schopnostmi i tím, že u nás založil dětskou onkologii. Jak se Josef Koutecký dívá na přítomnost rodičů v nemocnicích?

Dřív byla kvůli infekcím přítomnost rodičů zakázaná. „Teď je to naopak. Když je dítě s rodičem, chová se jinak,“ pochvaluje si Josef Koutecký. Ale jako každá mince, má i tahle opačnou stránku, ze které lékaři velkou radost nemají.

„Někteří rodiče si osobují práva, která jim v rámci nemocničního režimu nepatří. Nemocnice, to je řád. A my lékaři jsme tady od toho, abychom sloužili, ne abychom byli sluhy!“

V minulosti byla rezignace

Josef Koutecký - kniha

O nutnosti založení dětské onkologie přesvědčoval před lety své kolegy těžko. Přestože si s dětskými onkologickými pacienty tehdy nikdo nevěděl rady. „V podstatě se čekalo, až dítě umře.“ Říkali mu, že je blázen. „Začal jsem s tím, co tady tehdy nikdy nikdo nedělal: s chemoterapií. Výsledky se začaly dostavovat.“

V roce 1974 byla zřízena první samostatná stanice dětské onkologie u nás s 18 lůžky. „To bylo mojí základní snahou. Nikdy jsem netoužil být profesorem. Já chtěl jen pomoct dětem. Centralizovat je, protože centralizace přináší zkušenosti, vědomosti i koncentraci prostředků.“

Moderní a středověké metody

Za jeho působení se úspěšnost léčby u malých pacientů zvýšila z 0 na 83 %. „Nebylo to najednou. V první řadě to byla ta zmíněná centralizace. Dostávaly se na jedno pracoviště, kde jim byl věnován maximální zájem.“

Koutecký má jasno i v tom, jak posuzovat metodu podvazování nádorů. Považuje ji za středověkou. „Je to naprostý nesmysl. Jako mnoho jiných pavědeckých a šarlatánských metod. Ale můžou za to bohužel lidi. A u dětí je to horší, protože za to můžou jejich rodiče. Ty děti si to sami nevolí.“

Bez muziky by byl den chudší

Když mu bylo sedm let, začal hrát na housle. Za rok na piano. V pubertě skládal sonatiny. Přestože se stal lékařem, láska k hudbě mu už zůstala a tráví při jejím poslechu večery. „Já si vyberu hudbu, naleju štamprli a zapálím doutník nebo viržinko. Pozor, doutník se nešlukuje, to je františek všedních dnů! A pak si jdu si lehnout s nadějí, že se ještě ráno probudím.“

Proč má tak rád Prahu? Jaký má vztah ke zvířatům? Jakou knihu dokončuje? Více uslyšíte v Archivu pořadů.

autoři: eh , Jan Rosák
Spustit audio