Zasněné verše o krabech srovnaných podle velikosti i rohlíku, který sní, že ho nikdo nesní
Ilustrátorka Andrea Tachezy a básník Petr Borkovec na stránkách měkkého leporela v tvrdých deskách kombinují zdánlivě nekombinovatelné, nešetří absurditou a sladké kouzlo snění dopřávají nejen lidem, ale i věcem. Kniha vyšla v grafické úpravě Radka Pokorného.
Nakladatelství Běžíliška vydává řadu výrazných dětských knih. V anketě Zlatá stuha byly úspěšné hned dvě jeho publikace - kniha Kuba Tuba Tatubahn Jany Šrámkové a Filipa Pošivače a oceňovaný svazek Robina Krále a Jany Hruškové Vynálezárium. Svými počiny mimo jiné nakladatel ukazuje, jak výtvarná a textová složka mohou hrát stejně podstatnou roli.
„Mě sny moc nezajímají, musím říct,“přemýšlí o svém pojetí tématu básník Petr Borkovec. „Tak jsem si říkal, že prostě to bude taková jako divočina, protože zároveň já si budu trošku snít a snít také o tom o čem sní ty zvířata a věci. Mě spíš na tom lákalo, že budu mít nějaký rámec, protože to se mi líbí, když někdo vydá nějaké mantinely a já si v tom můžu zatančit, jak chci, a druhá věc, lákala mě možnost tvarové různorodosti při vymýšlení lidských metafor o zvířatech a bajek, ve kterých se ukazují nálady lidí. To mi připadá dost legrační, tak jsem se těšil, že to je možné nějak zpochybnit. Na to jsem se těšil, na jistou divokost a podrývavost té knihy, vzhledem k jejímu tématu.“
Podnět k dílu dala autorka výtvarné podoby knížky, ilustrátorka Andrea Tachezy. Při realizaci svého nápadu ale neupřednostňovala jednu složku před druhou: „Já jsem nadhodila témata nebo ty objekty snící, a pak jsme pracovali každý zvlášť, já jsem si dělala ilustrace, Petr si psal. Potom jsme se sešli a vybírali texty, které budou sedět těm ilustracím.“ Konečnou spolupráci si výtvarnice chválila: „U ilustrovaných knížek, když já dostanu text a už jenom kreslím k tomu, co je dáno, tak jsou to dvě paralelní práce, a chybí tam to propojení mezi těma oběma autory, což je škoda.“
Jde o dětskou knížku? Je určená výhradně dětem?„Myslím, že ty texty jsou nějakým způsobem hravé, mají v sobě jednoduchost,“ popisuje Petr Borkovec. „Přemýšlel jsem o tom, že by to tak mohly vnímat desetileté děti a bavit se tím děti mladší. Ale vlastně jsem to moc neřešil. Ke každému tomu obrázku jsem měl víc variant a trochu jsem spoléhal na spolupracovníky, kteří tohle sledují víc. Ale výsledek jsem testoval i na svých dcerách, protože samožřejmě bych nechtěl, aby tam něco bylo úplně nesrozumitelné.“ S názorem Petra Borkovce souhlasí i Andrea Tachezy a otázky, pro jak staré děti je knížka určená jsou podle ní nepodstatné: „Dítě si k té knížce buď cestu najde nebo ne, ale věk přitom není úplně rozhodující.“
Při konkrétní úvaze o rozdílu mezi poezií pro dětského nebo dospělého čtenáře, Petr Borkovec, podle vlastních slov nerozlišuje: „Mě u dětské poezie trochu dráždí symetričnost. A vlastně spíš myslím na to abych nepsal ´jako pro děti´. S tím souhlasí i výtvarnice Andrea Tachezy: „Já potřebuji, aby mě to bavilo a přitom tzv. na děti nemyslím vůbec, ale prostě se snažím dělat tak, abych já si tu práci užila, abych se u toho nějakým způsobem pobavila, i když beru samozřejmě ohled na typ této knížky a chtěla jsem, aby tam byly i různorodé techniky tak, jako různorodé jsou sny. Proto se tam objevuje koláž, kresba i akvarel.“
