Buď budete psát pro nás, nebo nebudete psát vůbec. Druhá část příběhu Karola Sidona
První díl vzpomínek vrchního zemského rabína, spisovatele, scénáristy a někdejšího disidenta Karola Sidona (nar. 1942) jsme vysílali v Příbězích 20. století letos v červnu. Karol Sidon ukončil své vyprávění zhruba v období sovětské okupace Československa, tedy v roce 1968. Tentokrát bude řeč mimo jiné o normalizaci, Chartě 77, tzv. antichartě a o Sidonově odchodu do Německa a do Izraele.
Srpen 1968 znamenal pro pozdějšího rabína v řadě ohledů zásadní zlom: „Když přijely ty tanky, uvědomil jsem si, že dějiny nejdou tak, jak bychom si přáli. Že mnoho mých komunistických, a tehdy už často téměř nekomunistických starších kamarádů z redakce Literárek věří, že svět se v zásadě vyvíjí pořád k lepšímu. Já jsem to už někde říkal a napsal, že mi tehdy najednou v hlavě zazněl Jeremiášův Pláč v češtině: ‚Pusto je v městě…‘ a tak dál. Prostě přišlo takové prozření, které dalo za pravdu mému tušení, že to pěkné, co v životě je, může během jednoho okamžiku zmizet.“
V příštích deseti letech se učil hebrejsky, chodil na židovskou obec a do synagogy, ale „trvalo ještě deset let, než jsem se cítil být připraven, abych se pokládal za zbožného. Nezapomínejte, že jsem byl dítě své doby. Když jsem přišel domů, a říkal jsem, že chci konvertovat, tak táta prohlásil: ‚Karlíku, neblbni, všichni jdou vod toho.‘“
Normalizační počátky
V roce 1968 byl Sidon spisovatel a scénárista, pracoval jako rozhlasový a literární redaktor, psal a režíroval divadelní hry, podílel se na filmech Juraje Jakubiska. Jelikož ale odmítal přijmout podmínky normalizačního komunistického aparátu, stal se postupně zakázaným autorem:
„Něco se změnilo už ve chvíli, kdy se z Moskvy vrátila československá politická delegace, která tam podepsala to ruské ultimátum. Do té doby se neustále dělaly demonstrace – a my jsme tedy s nějakými lidmi udělali demonstraci proti moskevské ‚dohodě‘. Šlo nás pak po Praze od začátku do konce asi padesát, nikdo se k nám už nepřidal. A když jsme napsali prohlášení proti těm dohodám, tak nám je tiskaři odmítli tisknout. Čili sedm dní, do příjezdu té delegace, trval víceméně jednotný odpor, a lidi se za těch sedm dní vyčerpali. Tím fakticky začala normalizace. (…) Nejdřív se to projevilo v rozhlase, kde mi jedna paní redaktorka, která se mnou normálně spolupracovala a byla bezvadná, řekla: ‚Šlus, konec, už sem nechoďte.‘“
„Pořád jsem ale ještě mohl dělat pro divadlo, pro televizi. Ostatní už nemohli, a já jsem se šíleně blbě cítil, protože já jsem jakoby mohl a mnozí mí přátelé ne. Někdy v roce 1971 se zřejmě ti vedoucí političtí pracovníci rozhodli, že už jsem se zasekl na háček jako ryba, že musí zatáhnout a vylovit mě. Následovalo jednání v televizi, na které jsem se pozval, protože hru, kterou jsem tam měl, pořád neschvalovali. A vedoucí dramatického vysílání, jmenoval se, tuším, Dvořák, mi to řekl na rovinu: ‚Já si nechci hrát na Mefista, ale pokud nebudete psát pro nás, tak nebudete psát vůbec.‘ Tak jsem řekl: ‚Nebudu, na shledanou,‘ a tím to skončilo. Bylo to pro mě svým způsobem osvobození, problém se vyřešil, já jsem mohl dělat pro samizdat a byl jsem svobodný.“
Chartista trafikant
Sidon se pak živil jako „nekvalifikovaný zaměstnanec“ různých podniků, pracoval mimo jiné v trafice v pražské Jindřiské ulici (proti věži stojí dodnes). Jako trafikant podepsal Chartu 77: „Pár dní po Chartě vyšel v časopise Ahoj na sobotu článek o Ludvíkovi Vaculíkovi, s fotografiemi, které ho neukazovaly v nejlepším světle, a bylo jasné, že to je práce StB. Vzal jsem tenkrát takové malé nůžky, z jednotlivých časopisů jsem vystříhával stránky o Vaculíkovi, a rozhodl jsem se, že budu prodávat jenom ty časopisy s vystřiženými stránkami, a jenom těm lidem, které znám od vidění. Tušil jsem, že mě asi budou kontrolovat. Za chvilku přišel takový mládenec, a já jsem si myslel: ‚Ty jsi určitě estébák, to poznám.‘ Tak jsem mu ten časopis zatloukl, řekl jsem, že ho nemáme. Chodili další lidi, a pak přišla taková slečna, která tam ještě nikdy nebyla, docela pěkná, takže jsem jí to prodal. A už ve chvíli, kdy jsem jí ten časopis dával, tak jsem si říkal: ‚Ty vole, teď jsi udělal strašlivou chybu.‘ Ona mi to vyrvala z ruky a utíkala za tím klukem, který stál opodál, mávala tím časopisem nad hlavou, a já věděl, že je zle.“
„Nevěděl jsem ovšem, co mám dělat. Naštěstí přišel někdo z tiskárny se zásobou načerno dodávaných Svobodných slov nebo Lidové demokracie – tím si tehdy lidi přivydělávali, prodávali jsme šlohnuté noviny –, a já jsem tomu člověku nacpal do tašky všechny ty Ahoje a vystříhané časopisy. Za pět minut dorazila kriminálka. Ve skutečnosti to pochopitelně celé organizovala StB, takže mě zavřeli na dva dny, začali na mně pracovat a poprvé jsem viděl nějakého estébáka s vyšší šarží, který mi nabízel, abych se vystěhoval do Izraele.“
První část vzpomínek rabína Karola Sidona, zveřejněné pod názvem Rabínův svět, si můžete přečíst a poslechnout ZDE.
Karol Sidon, kterého záhy z trafiky vyhodili, dodává, že ho Státní bezpečnost vyšetřovala „podvojně“: „Měl jsem dva estébáky, jednoho kvůli Chartě a druhého kvůli židovství, protože komunistický režim byl nepokrytě antisionistický a antisemitský. (…) Člověk nikdy nevěděl, jak to s StB skončí, a oni si s tím dokázali dost hrát. Třeba ten ouřada už vyplnil zatýkací formulář, pak mě někam vedl, a najednou mi dal občanku a řekl: ‚Na shledanou.‘ (…) Po jednom zatčení, v noci, což bylo pitomý, mě vyvezli mimo Prahu a vyhodili mě někde v lesích. Nevěděl jsem, kde jsem, takže jsem se dostával poměrně těžkopádně do obydlených míst. Přišel jsem, myslím, do Čáslavi, tam bylo vymeteno, jako po jedenácté večer všude, byli tam jenom dva chlapi na lavičce, tak jsem si k nim přisedl. Tehdy nás sebrali u soudu na Pankráci, soudili Havla. A jeden z těch dvou chlapů, co tam seděli, se taky jmenoval Václav Havel. Vzali mě na ubytovnu, tam jsem se vyspal a ráno jsem se nějak dostal do Prahy, asi stopem.“
Roku 1978 byla Karolu Sidonovi udělena exilová cena Jřího Koláře za román Boží osten, který vyšel v samizdatové edici Petlice. Ve stejné edici vydal i svůj románový esej Evangelium podle Josefa Flavia a neuvedené divadelní hry. Vytrvalá estébácká šikana ho postupně vedla k vážným úvahám o odchodu na Západ. Díky tehdejšímu předsedovi Rady židovských obcí v ČSSR Dezideru Galskému získal Sidon možnost studovat jako stipendista na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1983 požádal o vystěhovalecký pas a spolu s rodinou (s druhou manželkou a synem, další syn se narodil v Německu, dvě dcery z prvního manželství zůstaly s matkou v Praze) odešel do Německa. Studium judaistiky ukončil v roce 1990 a pokračoval v rabínském studiu v Jeruzalémě. Do Prahy se vrátil jako vrchní pražský a zemský rabín.
