Designér Antonín Hepnar: Omlouvám se topolovému dřevu
Dřevěné svícny, květiny, svítidla, hračky, loutky, sochy a mnoho dalších krásných věcí vytváří už více než půl století designér Antonín Hepnar. Je posledním profesionálním solitérem v zanikajícím oboru soustružení u nás. Byl oceněný Designblokem, jeho díla prodávala londýnská galerie Mint a aktuálně jeho páce najdete v galerii Flexup Design nebo v DOX by Qubus v Praze.
Pane Hepnare, vy prý máte doma zimní zahradu plnou dřevěných květin, je to pravda? Jak velká tahle zahrada je a jaké květiny jste si do ní vysadil?
Máme zimní zahradu, ale vznikla z nutnosti. Objekt byl původně stodola, místo dřevěných vrat vznikla prosklená stěna, ale promrzala a bylo nutno vytvořit zádveří. Má vzhled zimní zahrady, ale sloužit k tomuto účelu nemůže. Když by byla v nepřítomnosti nevětrána, dochází tu i k 50 stupňům tepla a z rostlin by bylo seno. Tak vznikly z recese květiny dřevěné, asi na půl metru vysoké hůlce, zapíchnuté do dřevěného kořenáče, květ o průměru 20 centimetrů. Velikost zahrady je 2,5 x 4,3 metry. Dřevěné květy jsou barevně mořené. Jsou to například narcis, kopretina, slunečnice i modře zbarvený čtyřlístek, celkem asi 14 kusů. Komu se to líbí, dodávám: květy jsou celoročně kvetoucí, s dlouhou životností a vůbec se nemusí zalévat.
Co máte na dřevu tak rád? Co vás na práci s ním stále baví a zajímá?
Se zvyšujícím se věkem si čím dál víc uvědomuji úžasnost dřevní hmoty. Život stromu srovnávám se životem člověka. Rozsáhlé druhy evropských dřevin plus exotické dřeviny, kvality a nemoci stromů, hustota a řídkost dřeva, odlišné vůně, hrubost i jemnost, hebkost a teplota. V tom všem a v mnoha dalších faktorech jsou skryty charaktery dřeva připomínající povahy člověka. Od prvotní existence člověka ho strom provází a maximálně mu slouží. Poskytuje stín, v zemi udržuje vláhu, produkuje plody, produkuje kyslík, dřevo poskytuje oheň atd. Nemohu vynechat přirovnání člověka ke stromu a dřevu vůbec. Po smrti člověka víme, co musí urychleně následovat. Pokácený strom se svým dřevem ale nepřestává dál člověku sloužit v mnoha směrech, někdy i po řadu staletí. Takový je život stromu po životě. Při návštěvě muzea v Káhiře jsem byl fascinován, když jsem stál před velikou dřevěnou skříní přinesenou z pyramidy. Ta skříň byla stará 4 000 let. Když se stráví kus života s prací se dřevem, víc a víc se chápe jeho kvalita, jeho duše i přátelství. Připadá to jako v té Wolkerově básni: Proč muž tu na světě vždycky dvě lásky má, proč jednu zabíjí a na druhou umírá? Na práci se dřevem jsou možnosti, které se nikdy nevyčerpají, a proto stále přitahují. Jsem přesvědčen, že všechny výjimečné kvality dřeva jsou dány tím, že je to hmota organického původu.
Jedním z vašich rozpracovaných projektů má být návrh soudobé rakve, proč by podle vás měla být dnešní rakev ze dřeva?
Po léta mě trápí, že všechno jde v současném duchu, ale truhla si nese tvar v průřezu šestihran, stejný po několik staletí. Dovolávám se klasického textu na jedné vitráži uměleckoprůmyslové školy na Žižkově, kde se říká: kolébku, postel a truhlu ti zdobí truhlář. Tím je vyjádřeno, že u všech tří předmětů je zpracovatel dřeva, tedy jde o dřevěné výrobky. Text zároveň říká, že tyto předměty jsou úzce související a nelze je oddělovat. První dva předměty ze dřeva není třeba zdůvodňovat. U truhly je použití dřeva ještě důležitější jak u pohřbu žehem pro hořlavost, tak u pohřbu do hrobu, kde se dřevo skvěle rozloží. Nemusí být podmínkou, aby truhla byla dřevěná, může být třeba papírová, musí však splňovat podmínky dle předpisů (zákon o pohřebnictví).
Z čeho vycházíte při úvahách o jejím vzhledu? Co by ho mělo definovat?
Různé snahy o nový vzhled truhly se již ve světě objevily. Nutno dodat, že soudobé myšlení směrem k truhlám chce zároveň odbourat vžitou smutečnost. Vytvářet snahu lidem překonat bolest originálním způsobem. V Berlíně v Muzeu pohřební kultury byla v roce 2004 uspořádána expozice veselé rakve. Chtěla návštěvníky poučit o tom, že mohou ze světa odejít „ve velkém stylu“. Vedle
rakví od předních německých a italských designérů se největší pozornosti těšily práce Afričana Kane Kweie. Umělec se nechal inspirovat pohřby ve své rodné Ghaně, kde podle tradice má rakev symbolizovat předmět, který hrál roli v životě zesnulého, ať už je to kostel, pytlík od mouky nebo teniska. Kwei proto na výstavu dodal rakve ve tvaru ryby, obří cibule či luxusního Mercedesu.
Jaké rakve se vlastně v dnešní době nejčastěji dělají a co je podle vás v tomhle oboru luxusem?
Vzhled soudobé rakve u nás nelze definovat. Jde o přístup designéra k etice a rituálům pohřebnictví i úsilí postavit nové řešení zármutku pozůstalých do jiné polohy. V současné situaci mohou pohřební služby nabídnout asi 20 kusů levnějších i dražších rakví, ale v žádném případě se nemůže jednat o luxus, protože je nelze zařadit do dnešního dobového výrazu. Do mého funerálního projektu chci zapojit několik designérů a výsledek předvést na společné výstavě v r. 2017. Výstavní termín je již zajištěn. Můj návrh truhly pro výstavu dělám s úmyslem, že v ní chci být skutečně pohřben.
Čím vás uchvátilo právě soustružení? Čím je tato technika jedinečná?
Dovoluji si malou, ale důležitou poznámku ke slovu soustružení. Když hovořím s mladými lidmi o soustružení dřeva, představují si soustruh na kov, a soustruh na dřevo již vůbec neznají. Jsou to dva zcela odlišné obory v obrábění. Proto vždy prosím uvádět soustružení dřeva, dřevosoustružník. Nemyslím, že by mě soustružení dřeva uchvátilo. Dílna se nacházela v domě, kde jsme bydleli, a tak jsem se v ní pohyboval již v předškolním věku a tím mě to řemeslo nepřišlo zvláštní. Teprve když jsem přišel do Prahy na školu, viděl jsem výjimečnosti v obrábění a rozsah možností, které dřevosoustruh poskytuje. Nutno si uvědomit, že je to velmi jednoduchý, primitivní stroj, ale rukodělnou práci lze na něm provádět v tvarech a křivkách nevyčerpatelně. Za jedinečnost techniky bych označil, že se pracuje s dláty, které ruce vedou, aby najížděly do rotujícího dřeva, a tak vytvářejí křivku, dle potřeby s konvexními i konkávními zásahy. Někdy to připadá jako koncert mezi dlátem a odlétajícími třískami.
V 60. letech u nás učňovský obor soustružení dřeva prakticky zanikl, jak k tomu došlo?
Hned v poválečné době se začal projevovat menší zájem žáků do učňovských škol, ač bylo v Čechách a na Moravě asi 5 škol. Někdy v roce 1948 již zůstala jediná škola v Tachově. Ta měla z celých Čech a Moravy v roce 1956 takový nedostatek žáků, že byla zrušena.
Je na tom Česká republika v tomto ohledu jinak než jiné země, nebo je to všude podobné?
Dnešní dobu bych označil za stav všude podobný, rozumí se v Evropě. Stagnace se projevila před 30 roky. Znal jsem v západním Německu několik firem na soustružení dřeva, které postupně zanikly. Ještě horší to bylo v Rakousku a Francii. Nejlépe se držela Anglie, ale tam mají výborný vztah k rukodělné práci.
Mělo by podle vás ještě smysl tenhle učební obor obnovovat? Jaké jsou možnosti využití soustružení dřeva v dnešní době?
Nemyslím si, že by se učební obor soustružení dřeva ještě nechal obnovit. Bude nutné hodně roků počkat a pak se uvidí. Chápu to jako osud všech rukodělných řemesel, některá zanikla již dříve, další zanikají. Je to neřešitelná situace. Žijeme v přetechnizované a uspěchané době, není čas dělat nějakou rukodělnou práci. Když by někdo něco potřeboval a zeptá se na cenu, tak i při podprůměrné ceně je to moc drahé. Jsou schopní lidé, kteří ač nevyučení v oboru by mohli soustružení dřeva jako živnost provozovat, ale neuživí je to.
Kromě toho, že jste přišel na zapomenutou techniku oválného a hranatého soustružení, patří k vašim úspěchům v oboru i vynález na tvarování dřevěných nádob – takzvaná plastifikace dřeva. Mohl byste vysvětlit, jak to funguje a jak jste na tuhle věc přišel?
Ohýbání dřeva je velice stará záležitost, kterou bezvadně ovládalo za své éry kolářské řemeslo při výrobě lyží, sání a hospodářských vozů. Jde o řádné rozpaření dřeva, které je pak ohýbatelné. V této technologii ohýbání se zapsala do dějin firma Ton a.s. Bystřice pod Hostýnem, která od roku 1861 velice úspěšně pracuje s ohýbaným nábytkem. Později se změkčování začalo říkat plastifikace dřeva. Změkčování může být i jiným způsobem než napařováním. Zvolil jsem chemickou cestu, která je ekologicky zcela nezávadná a pro moje účely mnohem dokonalejší. Na mém tvarování nádob je neustále co odhalovat, a dokud výzkum nedotáhnu do konce, nechci další podrobnosti uvádět. U soustružených mís jsem byl dlouho nespokojen, považoval jsem je za dosti vyčerpané a pak náhoda mě přivedla k tomu, že by se s tím dalo něco dělat. Tak jsem došel k tvarovaným nádobám.
S jakým dřevem pracujete nejraději, jaké dřevo je k čemu dobré?
Nerad používám jehličnaté dřeviny. Jsou-li řídkoleté, je i při vší opatrnosti opracovaný povrch nečistý. Navíc se domnívám, že je to dřevo vhodné na lidové výrobky a pro chalupy. U listnatých dřevin si nevybírám a mám je rád. Nutností je mít naostřená dláta a na každé dřevo vycítit úhel jeho sklonu. Samozřejmě u tuzemských dřevin je jednička ořech, z polotmavých dřevin je to akát a ze světlých dřevin javor. Ovšem u většiny výrobků si věc řekne, kterou dřevinu použít. Ve svém věku se omlouvám topolovému dřevu, kterým jsem dlouhá léta skoro opovrhoval pro jeho měkkost, pro jeho nevýraznou vzhledovou fádnost a říkal jsem mu, že ani v kamnech teplo moc neudělá. V posledních letech jsem zjistil jeho zvláštní výjimečné kvality oproti všem jiným dřevinám. Dnes již vím, že je to jedinečná dřevina na tvarované nádoby.
Co byste poradil mladým nadšencům, které láká práce se dřevem? Do čeho má podle vás dnes smysl se pouštět?
Chci-li dělat něco, co mě zajímá, neváhat a pustit se do toho. Odzkoušet a vidět, že by to mohlo být zajímavé, nebo jít od toho. Ke všemu přistupovat s pokorou, žádnou práci nepodceňovat. Jednou se mi přihodilo, že ke mně přišel pán a chvíli se díval, jak soustružím. Pak řekl, že to nic není, že by to uměl také. Ani jsem soustruh nevypnul a podával jsem mu dláto, aby si to zkusil. Pak jsem mu dláto doslova vnucoval, ale nevzal si ho. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to mluvka, který nic na světě nebude umět. Vylíčil jsem v tomto povídání klady dřeva a příjemnou práci s ním. Skromný přístup k práci, která se jeví jako lehká, a nakonec vidím, že je to právě naopak. Většině mladých chybí vydržet, u nich nejčastěji velký elán brzy vyšumí. Pouštět se do všeho, co mě přitahuje a odzkoušet. Jestli se zásah do dřeva nepovede, dřevo se na nás nebude zlobit, naopak se nám odmění plamenem v kamnech. Kdo nic nezkazil, nic neudělal. Já, starý praktik, musím přiznat, že i dnes se něco nepovede. Pokud jsme s prací spokojeni, následuje radost s vnitřním dobrým pocitem. Řekl bych, že je jedno, do čeho se pouštíte, ale musíte mít silnou vůli a vydržet. K tomu každému přeji hodně zdaru. Ještě dodám staré osvědčené: co se v mládí naučíš, ke stáří jako když najdeš.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
