Jan Fingerland: Úsvit za soumraku aneb Sýrie se přiblížila k řešení

Zatím nejnadějnější plán dojednali ministři zahraničí Spojených států a Ruska v průběhu třináctihodinového vyjednávacího maratonu a další desítky hodin strávili přesvědčováním svých spojenců, aby návrh přijali. Jak se zdá, větší práci měl John Kerry, protože plán vypadá jako výhodný především pro Bašára Asada. V tomto ohledu odvedl Sergej Lavrov dobrou práci.

Uskutečňování začne dvoudenním klidem zbraní mezi takzvanými umírněnými povstalci a syrskou vládou, včetně jejích spojenců, jako je libanonský Hizballáh a šíitské jednotky z Iráku, Íránu nebo Afghánistánu. Týkat se to má i syrského letectva, které bombardovalo oblasti v držení opozice až do posledního okamžiku.

Během této doby také bojující strany umožní dodávky humanitárního materiálu do oblastí, kam se někdy i celé měsíce nedostalo jídlo a zdravotnický materiál. Nejožehavějším případem bude Aleppo, kde žijí v obležení asi dva miliony lidí. Obě strany bojů se například budou muset stáhnout ze silnice Castello, která je klíčovou tepnou pro přístup do města.

Pokud se to vše bude dařit po deset dní, přistoupí Rusové a Američané ke společnému leteckému zásahu proti džihádistickým silám, zejména Džabhat Fatah Aš Šam – což je někdejší Al-Káida. Hovoří se dokonce o společném velícím centru.

Ďábel v detailech

Jak to bývá u všech podobných smluv, ďábel se skrývá v detailech. Američané se například jménem svých chráněnců z řad protivládních povstalců zavázali k tomu, že umírnění bojovníci se fyzicky, organizačně i symbolicky oddělí od radikálů. Tím mají umožnit jejich bombardování a sami budou před ruskými i syrskými vládními zásahy chráněni.

Zatím nejnadějnější plán dojednali ministři zahraničí Spojených států a Ruska v průběhu třináctihodinového vyjednávacího maratonu|foto: ČTK/AP, Kevin Lamarque,ČTK

Potíž je, že tento krok se bude provádět jen velmi těžko. Zaprvé proto, že různé povstalecké skupiny jsou zejména na místní úrovni často pevně provázány. Za druhé proto, že názory Moskvy a Washingtonu na to, kdo je radikál a kdo bojovník za svobodu, se budou i nadále značně lišit – vždyť syrský prezident Asad považuje kohokoli, kdo proti němu bojuje, za teroristu.

A v neposlední řadě takzvaní umírnění povstalci mají stejnou pifku na Asada jako na Islámský stát nebo Al-Káidu. Mají jen málo důvodů, proč by měli přistupovat na dohodu, která Asada de facto ochrání a umožní mu dále vládnout – proto přijali rusko-americký plán opatrně a s výhradami.

S tím souvisí další okruh otázek. Například to, co bude s Asadem nebo jeho režimem. Syrský prezident měl v poslední době mnoho důvodů k většímu sebevědomí, protože během jediného roku přešel od defenzivy do stavu, kdy jeho armáda začala dobývat zpět zdánlivě ztracená území, zatímco ruské letectvo pod záminkou útoků na Islámský stát decimovalo syrskou sunnitskou opozici.

Teď se situace změnila natolik, že jeho režimu může čerpat legitimitu z toho, že je hrází proti šíření Islámského státu. I Asad má však důvody k neklidnému spánku. Rusku, které mu umožnilo přežít ve funkci, nejde ani tak o jeho osobu, jako spíše o udržení svého vlivu v oblasti. Za dobrou – tedy pro ruské zájmy výhodnou – dohodu s Američany Asada klidně obětuje.

A v neposlední řadě stále není jisté, k čemu vlastně dohoda o příměří směřuje. Sám Asad ještě v pondělí během návštěvy mešity, čerstvě dobyté na opozici, prohlásil, že hodlá dobýt zpět celou Sýrii. To se mu ale za současných podmínek nemůže podařit a Sýrie ve střednědobém výhledu zůstane státem rozpadlým na více částí.

A jak se zdá, největší vliv v něm bude mít Rusko, pak Írán, pak sunnitské státy Arabského poloostrova a z části snad i západ reprezentovaný Spojenými státy. Naděje, že se konflikt s půl milionem mrtvých chýlí ke konci, však stojí za to.