Čchusok – svátek, který spojuje Severní i Jižní Koreu

O tom, jak tento svátek slaví v KLDR, se píše v reportáži serveru New Focus International.

Tradice přinášení obětin v podobě stolů plných jídla je v severní části Koreje stejná jako na jihu, ale kvůli ekonomickým obtížím devadesátých let mohla pokračovat až po roce 2000.

V té době, kdy přestaly dokonce i zvláštní příděly jídla u příležitosti nedožitých narozenin bývalého severokorejského vůdce Kim Ir-sena, bylo nemožné slavit Čchusok tradiční bohatou tabulí. Lidé mohli kolem hrobů svých předků tak nanejvýš posekat plevel.

Den díkuvzdání předkům

Kim žije v Jižní Koreji už déle než rok. Říká, že od dob Namáhavého pochodu, jak v Severní Koreji označují hladomor, který zemi postihl v devadesátých letech, se věci změnily.

„Čchusok je dnes v Severní Koreji nejdůležitějším svátkem. Politické státní svátky se v zemi slaví skoro každý měsíc, ale i když se jim říká svátky, jsou to ve skutečnosti otravné a vysilující akce, kterých se občané účastní proto, že musí. Nemají na výběr, vystavili by se jinak riziku vyšetřování,“ cituje Kima New Focus International.

„Čchusok ale není politický svátek,“ pokračuje Kim. „Je to den, věnovaný předkům a rodinným vztahům. Vzhledem k tomu, že jsou špatné časy a lidé mají co dělat, aby přežili, je dobré o tom přemýšlet. A proto patří dny Čchusoku k nejlepším v roce. Můžete zapomenout na každodenní shon, užívat si a najíst se do sytosti. Kromě toho můžete také doufat, že předci vám přinesou štěstí. To všechno dělá z Čchusoku nejočekávanější den v roce.“

Další z uprchlíků, žena jménem Park, říká: „Teď žiju v Jižní Koreji. Když ale přijde Čchusok, vzpomenu si na město, odkud pocházím. Tady v Soulu se ovoce prodává všude, ale v Severní Koreji to byla pochoutka, jakou jsme si mohli dopřát jenom na Čchusok. Pamatuju si, že jsem pracovala na trhu a bála se, aby děti nesnědly všechno ovoce, které jsem na Čchusok koupila, už ten den. Tak bylo vzácné.“ Je vidět, že vzpomínka ji znovu rozrušila, čteme na serveru New Focus International.

Logo|foto:Český rozhlas

Smutné oslavy

Jang byl v Severní Koreji takzvaným kotjebi, dítětem, které hladomor devadesátých let připravil o rodiče a domov.

„Pamatuju si, jak jsem s kamarády, taky sirotky, ležel v noci během Čchusoku na sklizeném poli a navzájem jsme si vyprávěli své vzpomínky. Jeden z mých kamarádů vyprávěl o tom, jak poprvé jedl banán, který dostal jako dárek od tety,“ vzpomíná dál Jang. „Jiný zase mluvil o tom, jak naposledy jedl jablko – snědl ho úplně celé, nechal jenom stopku. Vzpomněl jsem si na své mrtvé rodiče a hlasitě se rozplakal.“

„Ve dne přicházely ze všech koutů hor lákavé vůně, úplně jiné než kdykoliv jindy v roce,“ pokračuje Jang. „Dospělí pili. I opilí vypadali šťastně a hlasitě zpívali. Děti pobíhaly, hrály si a měly přitom v obou rukou jídlo. Když přišel čas oběda, lidé se začali scházet u hrobů předků. Někteří nás dokonce zvali, abychom se přidali, a do starých novin nám balili palačinky, vejce, rýžové koláčky, ryby a jiná jídla. Byli to ti samí lidé, kteří nás, žebráky, obvykle vyhazovali, ale v době Čchusoku byli jako vyměnění.“

„Když jsem byl malý a žebral na ulici, přál jsem si, aby byl Čchusok každý den. Ale teď, když žiju v Jižní Koreji, je pro mě Čchusok bolestný. Nemůžu domů, abych mohl navštívit hrob svých rodičů, a cítím se kvůli tomu provinile. Vidím, jak se lidé z Jižní Koreje vracejí do rodných měst, aby sváteční dny strávili s rodinou, a znovu mi to připomíná smutnou skutečnost,“ říká v závěru reportáže serveru New Focus International uprchlík ze Severní Koreje Jang.