Calypso Rose: Nikdo živý ani mrtvý mi korunu královny nevezme

28. září 2016

Doslova a do písmene živoucí legenda populárního karibského stylu calypso a první žena v historii, která narušila jeho mužskou hegemonii a později ho odvážně otevřela mnoha dalším karibským vlivům. To je Calypso Rose, šestasedmdesátiletá zpěvačka Calypso Rose z ostrovního státu Tobago.

V poutním španělském městě Santiagu de Compostela, kde převezme nejvyšší ocenění veletrhu Womex, ji doprovodí skupina Kobo Town, vedená trinidadským rodákem, v Kanadě žijícím Drew Gonsalvesem. Delegáti veletrhu tak dostanou příležitost slyšet zástupce dvou proudů: průkopnici a novodobé praporečníky oživování tradice calypso – hudby, jejíž původní komentátorská funkce sice ztratila na razantnosti, nicméně o to víc nabobtnala novými, pro mladou generaci atraktivnějšími prvky.

To vede k tomu, že už nemíří do muzea. Vychýlila se sice ještě víc k tanečnější podobě, jenomže chápejme: roli komentátora společenského dění dnes namísto zpěváků calypso daleko účinněji plní sociální sítě a média. Zkrátka pokrok nezastavíte.

Calypso lepší než CNN

Trinidad leží kousek od břehů Venezuely a s Tobago tvoří jeden stát. Prvním Evropanem, který v roce 1498 na ostrov vstoupil, byl Kryštof Kolumbus. Španělská koruna později území otevřela přistěhovalcům. Po Francouzské revoluci a v průběhu revolučního dění v Karibiku se tu začali usazovat hlavně Francouzi, francouzsky mluvící kreolové a svobodní afričtí otroci z okolních ostrovů. V 18. století převzali ostrov Britové a masivně sem po zrušení otroctví stěhovali dělníky z Indie.

03710595.jpeg

Vysvětluje se tím, jak se do řečiště calypso dostalo tolik rozmanitých příměsí a do jeho pozdějších moderních inovací – soca a chutney –, indické nástroje a melodie. A proč se mu také na Trinidadu říká kaiso.

Pracovní písně otroků fungovaly jako spiklenecký dorozumívací prostředek. Hlavní předzpěvák chantwell nahodil v nesrozumitelné řeči téma a sbor ho po něm unisono zopakoval. Pokud by farmáři jen tušili, že za výkřiky kaiso kaiso (v řeči západoafrických Hausů skvělé nebo jsi dobrý) se neskrývá obdiv k vokálním schopnostem, nýbrž ocenění odvahy je zesměšnit, asi by je úsměv přešel.

Umění chantwellů s břitkým humorem se zanedlouho přeneslo do dění nesmírně populárních městských karnevalů. Francouzská kreolština brzy ustoupila angličtině, z chantwellů se stali calypsoniani a když prodavač jízdenek Walter Douglas v roce 1921 nahradil karnevalový doprovod řádnou kapelou, završil tím vývojový proces calypso.

To tedy jednoznačně vychází ze západoafrických rytmů a melodií, ale postupně absorbovalo evropské a karibské vlivy, waltzu podobný venezuelský styl pasillo, ve 30. letech americký jazz a nakonec i reggae.

První národní soutěž o Krále calypsa proběhla v roce 1939. Titulem Monarcha Calypso se zpěváci honosí od roku 1978, kdy vyhrála Calypso Rose a které se jen těžko dalo říkat král.

V 70. letech zájem o calypso prudce opadl s nástupem stylu soca – na rozdíl od „denního tisku chudiny“ především tanečního šílenství. Bez spletité historie se soca zrodilo z jediného prostého důvodu: calypso bylo ve spojitosti s karnevaly až příliš často vnímáno jako sezónní hudba. V mezidobí, tedy po vyhlášení Monarchy a přípravě na další soutěž, k sobě totiž pozornost posluchačů nijak zvlášť nepoutalo a hity už také po smrti velikánů neměl kdo skládat.

Další příčiny ztráty ústřední role calypso v hudbě Trinidadu odkrývá Gonzalves: popularita soca i modernějších variant napojených na reggae, zdůrazněná zájmem rádií a naopak odporem mladé generace k čemukoliv starému. A hlavně úpadek umění a schopnosti calypsonianů celoročně komentovat společenské dění s takovým švihem a potěšením z dvojsmyslných slovních hříček, jak to dokázali jejich charismatičtí předchůdci.

Na albu Jumbie in the Jukebox o tom v roce 2013 nostalgicky s kanadsko-trinidadskou skupinou Kobo Town zpíval: „Kdybych měl na výběr, chtěl bych žít v době, kdy calypso přinášelo zprávy. Žádní reportéři a moderátoři. Žádné záznamy, bloky, pera, fotografové tisknoucí spoušť a červený inkoust vyškrtávající pravdu. Vzhledem k tomu, že kaiso nic nepředstírá, neodděluje fakta od argumentu a přiznává, že jeho zdrojem jsou drby a zvěsti, překonává Fox News nebo CNN."

03710599.jpeg

Hudba vezoucí se na oslu

Calypso Rose, občanským jménem Linda McCartha Monica Sandy-Lewis a rodačka z ostrova Tobago, od 80. let žije v New Yorku, což ji umožňuje mít nad inovacemi afro-karibské hudby a calypso nadhled. Bojovné nasazení, energii a rytmus zdědila. Její předci totiž byli na ostrov zavlečeni ze západoafrické Guineje. Zpívá o tom ve skladbě I Am African.

Autorka osmi set skladeb, z nichž značná část patřila k obrovským hitům, to neměla v hudebních začátcích lehké. Čelila předsudkům společnosti, vnímající ženský element v calypso jako nepřípustný a s problémy se potýkala také doma. Její otec, baptistický duchovní, totiž tvrdil, že nelze potěšit boha a ďábla zároveň. Věřil, že taneční rytmy a dávné tajnosti okolo hudby černých otroků souvisí s ďábelským pokušením, neslučitelným s úctou k bohu.

Jenomže ten podle Calypso Rose stál za jejími inspiracemi, konkrétně silným vlivem gospelu a celoživotními úspěchy. Trvalo ji dlouho, než se prosadila mezi muži, ale od 60. let její hlas a hudbu už nešlo ignorovat. Dnes tak dnes může ve skladbě Calypso Queen sebevědomě prohlásit: „Nikdo živý nebo mrtvý mi korunu královny calypso z hlavy nevezme.“

Vyhrála desítky soutěží, stala se hvězdou karnevalů doma i v sousedních karibských zemích a zpřístupnila tím calypso ženám. Podobně jako mužské hvězdy ho dostala na světovou hudební scénu. Spolupracovala s Bobem Marleym, Michaelem Jacksonem nebo Miriam Makebou.

Producent Ivan Duran, stojící za celosvětovým úspěchem zpěváka Andyho Palacia a skupiny Garifuna Collective z Belize, nestraní podobně jako Kobo Town čistému calypso, což veteránské zpěvačce vyhovuje. „Dříve byla zpráva na prvním místě a hudba jen oslem, na kterém se vezla. Chtěl bych to změnit,“ uvedl kdysi Drew Gonzalves a přesně v tomto duchu s Duranem a zpěvačkou album Far from Home koncipovali.

Osobitým moderním revivalem zdůraznili primární funkci calypsa coby „zpravodajského média“, okolo old-time calypso a stínu jeho zašlé slávy ale nekrouží. V houpavých melodiích ho inovují za pomoci reggae, ska, trinidadského soca nebo punta rocku z Belize. I s přispěním Manu Chaa. „Odvedl na albu fantastickou práci. Potkala jsem ho během karnevalu na Trinidadu. Poseděli jsme spolu tři hodiny a bavili se o karibské hudbě a tom jak ji změnit k lepšímu,“ uvedla Calypso Rose.

Album Far from Home zahrnuje vedle nových skladeb i jednu z nejvěhlasnějších, No Madame, díky níž byla na Trinidadu pro služebnictvo uzákoněna minimální mzda 250 dolarů.

Pokud se o životě ambasadorky karibské hudby (zahrnujícím překonání těžké nemoci a emigraci) a historii stylu chcete dozvědět ještě víc, nenechte si ujít film Calypso Rose – the Lioness of the Jungle, natočený v roce 2011 kamerunským režisérem Pascalem Obolem.

Spustit audio