Václav Malý: Havla by občas člověk nejraději pochoval. Ne do hrobu, ale v náručí

„Na Havla není třeba vzpomínat smutně nebo ho adorovat. Mluvit ale musíme o jeho myšlenkách,“ říká Václav Malý. Třeba jeho pochopení svobody, které ale neznamená, že si každý dělá, co chce.

Když se stal prezidentem, už jsme se tak často nepotkávali. Já se totiž hodně nerad přituluju k těm slavným.

„Svoboda byla jeho velké téma. Souhlasím s ním, když říkal, že osobní svoboda končí tam, kde začíná omezovat někoho dalšího. Je tady ale taky svoboda vnitřní, která člověka osvobozuje od nenávisti, pomstychtivosti.“ Své myšlenky ale musíme umět obhájit i proti většině, jen to je prý „ta pravá svoboda“.

Havlova dětinskost mě fascinovala

Biskup Malý byl u toho, když se Havel dvakrát připravoval na smrt. Byla to prý velmi intenzivní setkání, i když se z toho Havel v obou případech dostal. „On byl ale už tehdy připraven. Nezmatkoval, neomlouval se. Mě to tehdy opravdu překvapilo. Poznal jsem, že je to silný člověk.“

Havla považuje za velmi silnou osobnost vysokého intelektu. „V některých situacích by ho ale člověk nejraději pochoval. Ne tedy do hrobu, ale v náručí. Až jsem se někdy musel usmívat, a nemyslím to nijak ironicky. Byl to pozoruhodný člověk, ale jeho dětinskost, někdy až dětskost, mě fascinovala.“

Věřil Havel v Boha?

Havel se prý pořád ptal. „A to ústy člověka, který prostě stále není hotov.“ Věřil v Boha? „Nějak se bál, že když se uváže k víře, ztratí svobodu. Chtěl zůstat svobodomyslný. Já mu přitom vysvětloval, že tady nejde o omezení svobody, ale o nabytí svobody.“

Vždy prý ale chtěl křížek na čelo a společnou modlitbu. „Tehdy ale nezmiňoval Boha, mluvil o transcendenci, o horizontu, který nemůžeme uchopit a který člověk nevymyslel.“ Kde nakonec na své pouti hledání skončil, už ale biskup neví, u jeho smrtelného lůžka v roce 2011 nestál.