Ilona Švihlíková: Souhrnná analýza UNCTAD mnoho optimismu nenabízí

UNCTAD ve své aktuální zprávě o obchodu a rozvoji označuje vývoj ve světové ekonomice jako křehký. Vyspělé země zaznamenávají pomalý ekonomický růst, od Spojených států, které ztrácejí tempo, po Eurozónu.

Země mimo Eurozónu si obecně vzato vedou lépe. Japonsko zůstává uvězněno ve své pasti nízkého růstu, ale také nízké nezaměstnanosti s rychle stárnoucí populací a obrovským veřejným dluhem. Pro vyspělé země se nedaří najít žádný udržitelný růstový model.

Jak upozorňuje UNCTAD, ani nafukování dalších bublin, ani exportní strategie takovým modelem nejsou. Exportní strategie nemůže být uplatněna u všech (někdo jaksi musí být čistým importérem) a ve světě slabé poptávky se z ní stává varianta politiky „ožebrač svého souseda“.

Takovýto vývoj se negativně projevuje na mezinárodním obchodu. Ten se po Velké recesi vyvíjí jinak, než v předchozích dekádách, kdy jeho růstové tempo dvoj- až trojnásobně převyšovalo tempo světového růstu HDP.

Málo pravděpodobná alternativa

Slabší mezinárodní obchod zasáhl i rozvíjející se a rozvojové ekonomiky. Pro řadu z nich byl pokles cen primárních komodit úder na „solar plexus“. S tím souvisí i útěk kapitálu z těchto zemí, které pak následně čelí devalvaci kurzu, deflačním tendencím a hroutícím se veřejným rozpočtům.

Logo|foto:Český rozhlas

Velikost ekonomiky se ukazuje jako výhoda, což je patrné na příkladu Indie a Číny. Ale ani ty nejsou bez problémů. Čína dohnala vyspělé země tak rychle, že přejala i masivní úvěrové financování (naštěstí v případě prasknutí bubliny ve vlastní měně).

Zároveň není jasné, jestli se jí skutečně podaří vypořádat se s nadměrnými kapacitami v řadě odvětví, obzvláště těžkého průmyslu, budováním projektu Hedvábné stezky. Indie sice nyní roste rychleji než Čína, ovšem nemá zdaleka vyřešenu základní infrastrukturu, jako např. kanalizaci pro svou rozsáhlou populaci.

Koordinace hospodářských politik zůstává v nedohlednu, i když je třeba přiznat, že americký FED si za Janet Yellenové přeci jen o něco více uvědomuje globální dopady pohybů amerických úrokových sazeb.

Chybějící koordinace reflektuje nejen odlišné hodnocení ekonomické reality, ale také zájmy jednotlivých aktérů, přičemž platí, že geopolitika se v ekonomice odráží více než dřív. Potud je volání UNCTAD po novém, globálním New Dealu sice žádoucí, ale bohužel jen málo pravděpodobnou alternativou.