U nás je jen barbarství. V sicilském táboře čeká na azyl přes tři tisíce žadatelů
Největší centrum pro žadatele o azyl v Itálii vypadá jako malé satelitní městečko. Dočasnými obyvateli barevných dvojdomků po amerických vojácích jsou hlavně migranti z Eritreje a zemí subsaharské Afriky. Uprchlický tábor leží na dohled od pětitisícového městečka Mineo na Sicílii. Ubytuje ale jen malou část migrantů, v zemích Evropské unie jich totiž letos požádalo o azyl více než 700 tisíc.
Tábor Villagio delli Aranci býval americkou vojenskou základnou. Místní vily, které sloužily jako domov vojáků, jsou dnes součástí přijímacího centra žadatelů o azyl přijíždějících na Sicílii.
„Jmenuji se Ibrahim Balli. Jsem z Guineje. Do Itálie jsem přijel letos v červnu. Od té doby se mi žije dobře. Italové mi hodně pomohli,“ řekl 18letý Ibrahim, jeden z 3,5 tisíce čekatelů na azyl, kteří v táboře u městečka Mineo žijí.
V táboře pro žadatele o azyl na Sicílii se migranti učí italsky, sportují i navštěvují kostel či mešitu. S dočasnými obyvateli centra mluvil zpravodaj Pavel Novák
Odjet dál do Evropy netouží. Chce zůstat v Itálii a být elektrikářem, který v domech instaluje rozvody. Z Guineje utekl před dvěma lety před epidemií eboly.
Stejně jako jeho kamarád Sherif prošel na cestě za lepším životem Libyí, kde zažil výhrůžky a bití.
„Mám rád evropský život. Tady se respektují lidská práva. To je to hlavní. U nás? To je jen barbarství,“ popsal Sherif.
Dny v uprchlickém táboře podle něj nejsou příliš činorodé. Ráno si s kamarády popovídají u kávy, odpoledne dostanou v jídelně najíst a večer si jdou zahrát na hřiště fotbal. V uprchlickém centru jsou ale i tvořivé dílny, kostel vytvořený ve stavebních buňkách a mešita ve velkém vojenském stanu.
Na začátku tábora stojí také jednoduchá kontejnerová stavba – škola se dvěma třídami. Tam chodí uprchlíci každý den na lekce italštiny. Naučit se jazyk je základní předpoklad, aby mohl být žadatel o azyl v zemi úspěšný.
Denně 2,5 eura na kartu
Centrum funguje jako otevřené zařízení. Je sice obehnané plotem s ostnatým drátem a bránu hlídají vojáci, ředitel zařízení Sebastiano Maccarrone ale říká, že jeho obyvatelé mohou od osmi ráno do osmi večer pobývat mimo tábor.
Do 10 kilometrů vzdáleného městečka Mineo se ale vydávají jen někteří. Jet mohou i autobusem do Catanie, která leží asi 30 kilometrů od centra. Právě tam většinu z nich přivezly záchranné lodě.
„Je zakázané, aby migranti dostali nějaké peníze v hotovosti, ale každý z nich má elektronickou kartu, na kterou se mu každý den připisuje 2,5 eura. Za ty si může nakoupit v našem bazaru tady v táboře,“ vysvětli Sebastiano Maccarrone.
„Cigarety, dobíjecí kupony k mobilům a další věci. Peníze si mohou proměnit na stravenky, které se dají utratit v obchodech mimo tábor. Třeba v Mineu nebo v Catanii,“ dodal.
Deset lidí na jednoho uprchlíka? Propouštět nebudeme, vzkazují ze záchytných zařízení
Číst článek
V uprchlickém centru kvete soukromé podnikání. Je tu několik butiků s obnošenými šaty, holičství a krejčí, který na šicím stroji opravuje oděvy. Jsou tu i obchůdky s elektronikou, především příslušenstvím k mobilům. Prodávají se tu také lepicí pásky, batohy nebo nádobí.
Podle mediátora a tlumočníka Daria Guarnery vznikly obchůdky spontánně. Platí se v nich eury, která migranti pravděpodobně vyměňují za stravenky venku ve městě.
V táboře čekají žadatelé o azyl na vyřízení žádosti v průměru šest až sedm měsíců. Pokud jim úřady azyl nepřiznají, nepůsobí podle ředitele tábora Sebastiana Maccarroneho potíže.
„Je jasné, že ne všem přizná posudková komise právo na azyl. My je ale informujeme, že se mohou odvolat k soudu a ten pak o jejich osudu rozhodne,“ přiblížil proces.
Podle italských zákonů se může i pak žadatel o azyl znovu odvolat. Pokud ani potom neuspěje, mohou ho úřady vrátit do země jeho původu. K tomu je ale potřeba získat třeba i souhlas jeho domovského státu. Letos zorganizovala evropská agentura pro ochranu hranic Frontex 118 repatriačních letů.
