Jan Fingerland: Prezident zvolen, ať žije premiér aneb Libanon má hlavu státu

Po dlouhém čekání se prezidentem stal Michel Aún, bývalý generál a politický exulant, kterému táhne na dvaaosmdesát. Na vině je složitý politický systém a ještě složitější politická situace.

Libanonu se dříve přezdívalo blízkovýchodní Švýcarsko, což se nevztahovalo ani tak na rozvinuté finančnictví, jako spíše skladbu obyvatelstva, které zahrnuje až desítky nejrůznějších náboženských proudů a etnických skupin. Podle ústavy může být premiérem jen sunnitský muslim, předsedou parlamentu šíita a prezidentem výhradně maronitský křesťan.

Ani toto omezení okruhu možných uchazečů poslancům situaci moc neusnadnilo. Libanonská politika nikdy nebyla založena na střídání u moci a kompromisech, ale nanejvýš vzájemným držením se v šachu a výměně výhod. To se projevilo i při volbě prezidenta, kterou komplikovalo soupeření bloku kolem hnutí Hizballáh a sil kolem sunnitského politika Saada Harírího.

Kandidát Hizballáhu

Ostatní komunity, včetně křesťanů, jako je nově zvolený prezident Michel Aún, jsou rozděleny. Harírí dlouhodobě prosazoval svého kandidáta Sulejmana Franžíju. Nakonec ustoupil s vidinou, že za tento kompromis se dočká Aúnovy podpory při svém návratu do vytoužené pozice předsedy vlády, kterou zastával po necelé dva roky na přelomu desetiletí.

Libanonci se mohou přít, kdo je větší oportunista a převlékač kabátů, jestli nový prezident, nebo bývalý premiér|foto: ČTK/AP, Hassan Ammar,ČTK

Jenže Harírího ústupek je všeobecně vnímán jako jeho prohra, protože připustil, aby do křesla prezidenta usedl jasný kůň hnutí Hizballáh, zmíněný exgenerál Aún. Paradoxně muž, který kdysi bojoval proti syrskému vlivu v zemi a odešel do exilu, aby se před jedenácti lety vrátil a překvapivě podepsal s Hizballáhem dohodu o spolupráci.

S Hizballáhem – a syrským režimem – má účty i sám Saad Harírí, protože v roce 2005 jeho otce pravděpodobně zavraždili právě příslušníci Hizballáhu, zřejmě na pokyn ze Sýrie. Libanonci se mohou nyní v kavárnách přít, kdo je větší oportunista a převlékač kabátů, jestli nový prezident, nebo bývalý premiér.

Výsledek Harírího ústupku má širší dopady. Hizballáh je nejen přímým spojencem Sýrie, ale také je jednou ze stran bojujících v syrské válce a také klientem a v jistém ohledu i nástrojem Íránu. Naopak sunnita Harírí byl dosud úzce spojen se Saúdskou Arábií a dalšími sunnitsko-arabskými silami.

Ti nemohou nástup Aúna v Libanonu vidět jinak než jako další prohranou bitvu v soupeření s Íránem a jeho pokusem prosadit se v arabském světě. Tato válka se vede vojenskými i mírovými prostředky v Sýrii, Iráku, Jemenu a řadě dalších míst. Libanon patří k jejím nejstarším a nejkrvavějším bojištím.

Saúdské prohry

Saúdi Harírího dlouhodobě podporovali, ale začátkem roku se začali z libanonské politiky stahovat, protože libanonská vláda – na rozdíl od ostatních arabských vlád – neodsoudila útoky na saúdské zastupitelství v Íránu, nepochybně kvůli silnému vlivu Hizballáhu na politiku Bejrútu. Potrestáním Harírího si ovšem Saúdi vstřelili další gól.

Harírího ústupek je všeobecně vnímán jako jeho prohra|foto: ČTK/AP, Hussein Malla,ČTK

Saúdský vliv totiž, zdá se, tomu íránskému ustupuje. Libanonský expremiér se nechal koupit, syrský prezident Asad pomocí Teheránu přežil u moci a dobývá zpátky Aleppo a také irácká převážně šíitská vláda úspěšně postupuje při vytlačování Islámského státu a konsolidaci své moci. Saúdskému vlivu v sunnitském světě konkuruje stále více Turecko.

Na Aúnovo vítězství se dá dívat i obráceně. Libanonské poměry ovlivňuje vzpomínka na vlastní občanskou válku, současné boje v Sýrii a příliv četných uprchlíků. Zvolení prezidenta, jakkoli kontroverzního, je možné vnímat jako kompromis, což je věc, které se Libanonu a vůbec celému regionu moc nedostává.