Čínská policie chce mým rodičům vymýt mozek, říká disident, za jehož rodinu se bili v Praze
ROZHOVOR. Jak Češi vnímají tlak, který přichází od čínské vlády? Autoritářská moc chce, abychom ztratili paměť. Je zásadní chyba, že Západ nebyl na Peking tvrdší, říká novinář a disident Čchang Pching v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu. Sám má s represemi pestré zkušenosti: po vynuceném odchodu z rodné země se režim zaměřil na jeho rodinu. Také za Čchangovy příbuzné se letos v březnu demonstrovalo v Praze.
Ještě před pár lety byl Čchang Pching šéfkomentátorem vlivného liberálního týdeníku Southern Weekly. Psal, dokud čínskému režimu nedošla s jeho kritickými články trpělivost a nedonutil ho v lednu 2011 odejít z práce. Psal jako šéfredaktor hongkongského týdeníku iSun Affairs, dokud ho úřady na sklonku téhož roku nepřipravily o pracovní povolení. Psal v Německu, kam musel z Číny odejít, aby mohl důstojně žít.
A pro německou Deustche Welle psal také letos v březnu, kdy pranýřoval zatýkání čínských kolegů v souvislosti s otevřeným dopisem, který vyzýval prezidenta Si Ťin-pchinga k rezignaci – zmizela tehdy asi dvacítka lidí. Čchang Pchingův článek vedl k uvěznění jeho rodičů a mladších sourozenců čínskou policií, která se skrze ně pokusila dosáhnout na Čchanga. Ten však spolupráci veřejně odmítl a jeho příbuzní byli nakonec propuštěni.
Při návštěvě čínského prezidenta jsme hlídali, aby někde nevisely tibetské vlajky, přiznal policista
Číst článek
Podle médií i samotného Čchanga sehrály roli také pouliční protesty - mimo jiné i ten v Praze. Snímek českého aktivisty Milana Troppauera, který v obří masce prezidenta Si požadoval „propuštění rodin Pej Fanga a Čchang Pchinga“, se díky AFP dostal až do čínských médií.
Letos na jaře jste z německého exilu sledoval, jak čínská policie za vaše články trestá vaši rodinu. Zaznamenal jste nedávnou schůzku českého ministra kultury s dalajlamou a následnou kauzu kolem ministrova strýce Bradyho?
Ano. A děkuju, že jste ten příběh zmínila. Musíme o něm mluvit, protože se dotýká autoritářství a je životně důležitý, i když už to není otázka života a smrti, ale spíš bytí v ekonomickém slova smyslu. Nastoluje totiž problém, jak čelit tlaku autoritářského systému a jak se postavit ke spravedlnosti. O zemích bývalé východní Evropy jsem toho hodně přečetl, zabýval jsem se i dějinami Sovětského svazu a rád bych, aby si lidé pamatovali, co dělo za druhé světové války nebo za vlády Stalina. Bolest těch těžkých časů si musíme podržet v paměti, přestože z našeho dnešního pohledu si ji umíme jen stěží představit.
Někteří lidé těm příběhům odmítají čelit, nechtějí jim uvěřit. Ale my si musíme uvědomit, že historie se ve velké míře opakuje: i dnes tu máme autoritářské režimy, které nějak zacházejí s historickými událostmi. Můžeme se ptát, jak dnešní Češi vnímají nacismus a to, co se tehdy stalo – a je to vlastně stejná otázka, jak dnes Češi vnímají tlak, který přichází od čínské vlády.
Jenže historická paměť není samozřejmostí. Můžete ji ohýbat, dokonce nechat zmizet. Ve svých textech používáte pozoruhodnou formulaci: místo „zmizel“ píšete „byl zmizen“. Proč?
Tenhle termín se na čínském internetu používá poslední dobou velmi často. Mizí hodně lidí, a nemizí z vlastní vůle. Ten trpný rod vyjadřuje i to, že v Číně dnes máme jen málo možností aktivní volby. Valná většina našich rozhodnutí se koná pod tlakem vlády a je jedno, jestli jsou to rozhodnutí špatná, nebo dobrá – i dobrá rozhodnutí jsou někdy pasivní.
Žijeme v době, kdy se (komunistická) strana snaží celostně ovládat celou společnost. Přeje si, aby se ztráceli nejen lidskoprávní advokáti, ale hlavně naše paměť. Abychom zapomněli, co se stalo za kulturní revoluce, na 4. červen 1989 na Tchien-an-men, na věci, které se děly za Sovětského svazu, za éry východní Evropy. Část lidské historie je pokřikována nebo přehlížena a nám se pak zdá, že neexistuje. A když nás s ní někdo konfrontuje, nevěříme mu.
Četl jsem knihy německé držitelky Nobelovy ceny Herty Müllerové o situaci v Rumunsku (německá spisovatelka rumunského původu, jejíž dílo tematizuje teror za Ceaușescova režimu – pozn. red.). S policejním násilím mám své zkušenosti, šikanovali mě i moji rodinu – ale i pro mě bylo těžké uvěřit, že policie takhle zachází s lidmi. Nepopisuje to moc květnatě? ptal jsem se sám sebe. Stalo se to vůbec takhle? V první chvíli se ani neptáme, jestli policie konala správně, nebo špatně, ale začneme pochybovat o tom, jestli si to ten, který popisuje, pamatuje správně. Jestli říká pravdu.
Je hodně způsobů, jak útočit na lidskou paměť, a hodně věcí, které lidé dnes už neuvidí. Číňané mají jen málo příležitostí, jak se dozvědět pravdu o své vlastní historii, natož o tom, co se stalo ve východní Evropě. Proto doufám, že se najde hodně těch, kteří ty příběhy budou zapisovat, a ještě víc těch, kteří je budou číst. Hlavně v mladé generaci.
Vy sám ovšem v souvislosti s generací mladých Číňanů píšete o „vnuceném kolektivním zapomnění“, což mnoho naděje nebudí. Takové kritické články vás několikrát stály zaměstnání a pak i domov; nakonec jste musel přerušit také styky s rodinou. Máte o svých nejbližších aspoň nějaké zprávy?
Chtěl bych upozornit, že v Číně se dějí i mnohem horší věci, než se staly mé rodině. Obětí státních represí je obrovské množství, jen v uplynulém roce zasáhly stovky advokátů, kteří hájí lidská práva. Režim je zatýká a zavírá do vězení, nutí je, aby zradili své kolegy a přiznali se k hrozným věcem, aby provedli sebekritiku a označili se za nástroj zahraničních neziskových organizací, které se spikly proti Číně. Trestány jsou i jejich děti, které nesmějí do dobrých škol a jsou neustále sledované.
Slyšela jste o Wang Jü? Její syn (Pao Čuo-süan) měl stipendium na studium v Austrálii, ale na letišti ho zadržela policie. Přátelé mu pomohli, aby se dostal do Barmy a zkusil to odtud, ale čínská policie ho našla i tam a donutila ho, aby se vrátil do Číny.
Tak hrozné to s mojí rodinou není, přesto nás to ničí. Nemám žádnou společnost, žádné obchody – jen píšu články, které kritizují Komunistickou stranu Číny. Kvůli tomu jsem nejen přišel o práci a musel opustit Čínu, ale moji příbuzní se museli přestěhovat a nakonec skončili v rukách policie. Já se ovšem rozhodl, že pro mě je svoboda slova a vyjádření to vůbec nejdůležitější a že odmítám s mocí jakkoli diskutovat. Raději jsem s rodinou přerušil veškeré styky, aby od nich čínská policie nemohla získat informace o tom, kde jsem a co dělám, a přestala je obtěžovat. Svůj postoj jsem vysvětlil ve světovém tisku a díky tomu se o zadržení mé rodiny dozvěděli lidé z mnoha zemí včetně českých aktivistů. Také jejich protesty pomohly, aby policie mé příbuzné propustila.
Takže zabralo, když jste se od nich distancoval? Opravdu věříte, že je to ochrání?
Je to bezpečnější než zůstávat s nimi v kontaktu. Neznamená to bohužel, že to pro nás všechny není těžké. Pořád jsou pod dohledem policie, ale ta teď změnila strategii, snaží se mým rodičům vymýt mozek. Pravidelně je navštěvuje, nosí jim ovoce a květiny a přívětivě jim vypráví o tom, jaký je jejich syn prospěchář, který myslí jen na sebe a sobecky se jich vzdal. Rodiče musí těmhle jejich lžím čelit a nemůžou se doma podívat na Google, aby se dozvěděli pravdu, takže nevědí, co se děje, a můžou se jen dohadovat, což je hrozné.
Témata, o kterých se nemluví. Festival v Jihlavě ocenil filmy o autismu, Romech i sexuálních asistentkách
Číst článek
Jak velkou sílu přisuzujete veřejným protestům? Aktivisté vycházejí do ulic už celé roky, ale lidským právům se v Číně pořád nedaří. Někdo by mohl namítnout, že demonstrace nemají smysl.
Po masakru na Tchien-an-men v roce 1989 přišlo krátké období, kdy se od Číny hodně zemí odvrátilo a zastávalo vůči ní odmítavou politiku. Brzy se však na Západě prosadila myšlenka, že je třeba začlenit Čínu do světového společenství a podpořit ji ve vstupu na světové trhy. Na té myšlence samozřejmě není nic špatného.
Jenže problém je, že zatímco povzbuzené čínské hospodářství překotně běželo kupředu, rozvoji demokracie to nic dobrého nepřineslo. Máme tu jednu z největších ekonomických entit světa, která si navíc přeje vést globální politiku, ale sužují ji hluboké problémy se svobodou a lidskými právy. Každý stát se musí rozhodnout, jestli s takovou zemí spolupracovat méně nebo více, co je pro něj prospěšné, a co už ne.
Já osobně si myslím, díky tomu malému příkladu s mou rodinou, že všechny protesty a kritika smysl mají, protože fungují. Samozřejmě nejsem proti tomu, aby světové společenství Čínu přijalo a aby se do něj zapojila. Vadí mi ovšem, že se Čína dopouští nemorálních věcí, kterými pošlapává základní lidská práva. Ano, měli bychom s ní spolupracovat, ale zároveň na ni musíme mnohem víc tlačit. V 90. letech západní vědci a politici věřili, že ekonomický rozvoj Číně automaticky přinese právní stát a demokracii. Nebyli na ni dost tvrdí – a to byla zásadní chyba.
