Kolo s jednou brzdou, palice z vodovodní trubky. Bike polo hraje asi 20 Čechů, už byli pátí na MS
Palice sešroubovaná z lyžařské hůlky a vodovodní trubky, kolo s jednou brzdou a hokejbalový míček. To je základní náčiní na bike polo. Sladit jízdu na kole s trefováním míčku do branky si na vlastní kůži zkusil Jan Suchan.
„Základní pravidlo je nešlápnout na zem. Pokud si šlápneš, jsi dočasně vyřazený ze hry, musíš opustit svou pozici a urychleně se dostat na polovinu hřiště, kde jsou pánvičky. Tam se ‚odbouchneš‘ a můžeš se vrátit. Je lepší ztratit míč než balanc,“ vysvětluje Jiří Janků.
Po čtyřech letech hraní bike pola je to jednodušší, jenže začátečníkovi se to hůř provádí. A tak se pánvička napoprvé stává dobrou kamarádkou. Reportér ČRo Jan Suchan, který si bike polo vyzkoušel, se musel „odbouchnout“ snad dvacetkrát.
Bike polo si vyzkoušel reportér ČRo Jan Suchan, vyvázl nezraněn a dočkal se i vstřeleného gólu
Ke hře je potřeba kolo s jednou brzdou (na předním kole) a užším rozvorem kol, hokejbalový míček, chrániče a palice, kterou si čeští hráči povětšinou vyrábí sami.
„Palice je z vodovodní trubky a lyžařské hůlky, která má jednoduchý upínací systém. Nahoře je cyklistická nebo hokejová páska, aby to neklouzalo,“ popisuje Jiří Janků své vybavení.
„Začali jsme hrát v Pardubicích, kde pár kluků našlo někde na internetu. Udrželi mě u toho lidi. Okolo bike pola je neuvěřitelná celosvětová komunita. Všichni se znají, navštěvují a podporují,“ vysvětluje Eliška, která se podle svých slov věnuje neobvyklému sportu z pražské party nejdéle.
Poslíčci si krátili přestávky
Bike polo se původně hrálo na trávě a v roce 1908 bylo dokonce ukázkovým sportem na olympijských hrách, na tvrdé povrchy ho prý kolem přelomu tisíciletí přenesli v americkém Seattlu messengeři - poslíčci na kolech, kteří si krátili pauzy mezi jednotlivými zásilkami.
Z tradičního lezení se stává městský sport. Bouldering objevuje stále více Čechů
Číst článek
Do Česka se sport hraný ve třech na každé straně dostal před necelými deseti lety. Hraje ho tu sice jen kolem dvaceti hráčů, kteří ale pravidelně objíždějí mezinárodní turnaje včetně evropských i světových šampionátů.
„Furt sbíráme zkušenosti. Největší úspěch byl na Novém Zélandu. Nebyla tam tak velká konkurence, spousta dobrých hráčů a týmu nemohlo přijet. Skončili jsme pátí na mistrovství světa. A to je dobrý výkon,“ vzpomíná Jiří Janků.
Někdy to bolí
Jan Suchan měl o poznání skromnější cíle - hlavně nezničit vypůjčené kolo a nezranit sebe ani další hráče.
„Je to rychlé, náročné a někdy to bolí,“ říká další z hráčů Radek. „Já jsem asi expert. Pokud neodejdu bez nějakého šrámu, nebylo to pólo. Většinou to jsou oděrky a modřiny. Naposledy to bylo vážnější, měl jsem naražené předloktí.“
Rozhlasák naštěstí přežil bez úhony, a i když trefil tak maximálně jednu ze tří přihrávek a obecně svému týmu spíš překážel, dočkal se nejdřív své první asistence a nakonec i gólu.
„Potřeboval bys ještě chvíli jezdit na kole a zkoordinovat obě ruce. Ale je vidět, že máš základ z týmového sportu,“ chválil Jiří Janků amatérského fotbalistu z redakce. „Ještě pár her a byl bys platným hráčem."
A tak je to prý skoro s každým, kdo si bike polo zkusí.
