Bílý dvojník muchomůrky zelené

Výskyt muchomůrky jízlivé

Obvykle roste začátkem podzimu, koncem srpna a v září. Klimatické změny v posledních letech ale její výskyt posunuly i na dřívější či pozdější dobu. Jedná se o vzácnější houbu vázanou na jehličnaté lesy.

Jedovatost muchomůrky jízlivé

Muchomůrka jízlivá je stejně jedovatá jako muchomůrka zelená. „Řadu hodin vám nic není, pak je vám najednou zle, zle, zle,“ popisuje otravu mykolog Svatopluk Holec, „potom najednou se vám uleví a někdo si myslí: ‚sláva vyhrál jsem,‘ jenomže to je takové to poslední zvonění před závěrečnou ztečí jedu, která pokud včas nedojdete k lékaři, končí nevyhnutelně úmrtím.“ Jenže ani včasná lékařská péče není zárukou záchrany života, a i když postižený přežije, může mít doživotní následky. Proto se vyplatí si na muchomůrku jízlivou dávat pozor. A jak ji poznáte?

Muchomůrka zelená|foto:GNU General Public License, verze 1.2, Archenzo

Popis muchomůrky jízlivé

Houba je to opravdu hezká, určitě ji nepřehlédnete. Klobouček muchomůrky jízlivé je zvoncovitý, lysý, celý bílý, jen uprostřed může být jeho pokožka jemně zabarvená žlutě nebo hnědě. Podle odborné literatury má průměr max. do 10 cm. V mládí je klobouk slizký a hedvábně se leskne. Lupeny u třeně jsou vykrojené, trvale bílé, s jemně třásnitým ostřím, což uvidíte pod lupou.

Bílý dutý třeň muchomůrky jízlivé je nahoře úzký, dole se rozšiřuje do hlízy, která sedí ve vajíčku, tzv. kalichu smrti. Na třeni se nachází plihý nerýhovaný prsten, který může časem zmizet. Nad prstenem je třeň hladký, pod ním dlouho šupinatý, u staré plodnice mohou i šupinky zmizet.

Muchomůrka jizlivá (Amanita virosa)|foto: CC BY 3.0, Σ64