Německá vláda uznala koloniální zločiny své země. K osvětě má přispět i ojedinělá výstava
Také Německo bývalo koloniální mocností. Až do konce první světové války patřily Německé říši kolonie v Africe, Číně a Pacifiku. A protože se Němci v uplynulých letech vyrovnávali zejména s obdobím nacismu a druhé světové války, tato nedlouhá kapitola jejich dějin se trochu vytratila z veřejného povědomí. Historické muzeum v Berlíně proto v těchto dnech připravilo o německém kolonialismu unikátní výstavu.
„Nadešla velmi příhodná doba připravit tuto výstavu, i s ohledem na aktuální politický vývoj,“ domnívá se Heike Hartmannová, kulturoložka a kurátorka expozice. „Spolková vláda totiž oficiálně uznala, že se Německo mezi lety 1904 a 1908 dopustilo genocidy na jihoafrických národech Herero a Nama, kteří se vzbouřili proti kolonialistům.“
Německý kolonialismus se vrací do učebnic
Pod sklem jedné z vitrín leží zažloutlý papír, kde stojí na stroji napsáno, že každý příslušník kmene Herero na území spravovaném Německou říší bude zastřelen. Podepsán generálporučík Lothar von Trotha, říjen 1904. Podle odhadů až sto tisíc Hererů přišlo o život. Téměř celý kmen.
„Tato likvidační válka byla válečným zločinem a genocidou,“ vyjádřil loni v létě mluvčí německého ministerstva zahraničí Martin Schäfer oficiální postoj vlády – přiznání po více než sto letech. I to je možné slyšet a vidět na výstavě.
„Určitě to přispělo k tomu, že téma kolonialismu se dostalo více do veřejného povědomí,“ myslí si historik Sebastian Gottschalk, druhý kurátor této výstavy. „Dlouhou dobu byl německý kolonialismus v hodinách dějepisu okrajovým tématem. I to se teď postupně mění.“
A tak se žáci většinou dozvědí, že třeba dnešní Togo, Kamerun, Tanzánie, Rwanda, Burundi, Namibie a další území bývaly německými koloniemi. A to až do roku 1919, kdy o ně Německo přišlo coby poražený stát první světové války.
Od kolonií k nacismu
„Záměrem výstavy je mluvit o násilí, o cizí nadvládě a rasismu,“ zdůrazňuje Heike Hartmannová, podle níž právě to spojuje přístup všech tehdejších koloniálních mocností. Rozdíly mezi nimi v tomto ohledu prý nejsou podle vědeckých studií výrazné.
Podle kurátorky ukazuje jeden z pěti set vystavených exponátů naprosto přesně, jak tehdy kolonialisté vnímali místní lidi. „Jde o formy na sádrové odlitky obličejů, které sbíral jeden z antropologů,“ ukazuje. „Číslování, měření a popis masek zcela odlidšťuje jejich nositele. Na takovém výzkumu se pak etabloval vědecký rasismus.“
Výstava ukazuje dokumenty, oblečení, sošky a také třeba tehdy objevené druhy pavouků pojmenované po německých kolonizátorech, kteří měli potřebu se zvěčnit. Exponáty dokumentují i marné německé pokusy o pěstování bavlny v Togu.
První velká výstava, která se zabývá německým kolonialismem, rozhodně stojí za vidění.
