Petr Honzejk: Sobotka se plete. Více sociálna pro zachování svobody a demokracie nestačí

Proč tedy Česko vyhlíží 27 let po pádu komunismu rozděleně, naštvaně, nespokojeně? Proč se značná část lidí chystá volit strany, které jsou tak či onak protestní a v různých aspektech oponují dosavadnímu systému – od komunistů, přes okamurovce po Babišovo ANO?

Základ může být v tom, že celospolečenský pocit spokojenosti není přímo úměrný celkovému bohatství. Říká se tomu Easterlinův paradox. Americká ekonom Richard Easterlin už v 70. letech minulého století zjistil, že neplatí, že by bohatší společnosti byly celkově šťastnější, než společnosti chudší. Makročísla o celkovém naladění společnosti vypovídají málo nebo vůbec nic.

Pocit štěstí a spokojenosti se odvozuje primárně ze srovnání s okolím. Lapidárně řečeno: Když má značná část lidí pocit, že existuje vrstva, které si bez nějakých zvláštních zásluh žije lépe než oni, jsou frustrovaní a mohou přestávat věřit systému, ve kterém žijí. A to se, jak se zdá, v současnosti v Česku děje.

Co s tím? Zdálo by se, že pravdu má Bohuslav Sobotka, když na Národní třídě řekl, že pokud si má demokracie a svoboda v Česku udržet podporu, musí mít demokratický stát silný sociální rozměr. Jenže to bohužel nestačí. Sociální dávky, vyšší důchody nikdy nemohou vyřešit nerovnost jako takovou.

Ztráta lidského rozměru

A i kdyby klíč k řešení problému nedůvěry ve svobodnou demokratickou společnost ležel výhradně v oblasti materiálního sociálna, těžko by mohly být preference ČSSD výrarně nižší než preference Babišova hnutí, které z jednoznačné orientace na sociální záležitosti nelze podezírat.

K tomu, aby se většina lidí se svobodnou společností a jejími hodnotami identifikovala, musí mít pocit důstojnosti. To se dosud často neděje|foto: ČTK, Michal Kamaryt,ČTK

K tomu, aby se rozhodující většina lidí se svobodnou společností a jejími hodnotami identifikovala, musí mít pocit, že o ně tato společnost stojí, že umožňuje, aby byl slyšet jejich hlas. Jinými slovy, že jim poskytuje důstojnost. To se dosud často neděje.

Důvodem frustrace, naštvanosti, nespokojenosti je možná ze všeho nejspíš to, že se demokratická politika stala neosobním strojem, že ztratila lidský rozměr.

Pro demokratické politiky to znamená mluvit s lidmi co nejvíc, a to pokud možno přímo. Pocit, že politikovi na vás záleží natolik, že za vámi přijede a vyslechne si vaše stesky, obavy, názory, návrhy, je mnohdy cennější, než když vám přistane na účtu pár sociálních desetikorun.

Dá se to říci ještě jinak – ti, kdo nesou zprávu o svobodě a demokracii, se nesmí chovat odtažitě, povýšeně. A musí být důvěryhodní. Jinak vyhrají ti, kdo umí bezprostřednost zahrát tak dobře, že si člověk v okouzlení ani nevšimne, že mu toho nakonec mohou sebrat víc, než nabízejí.