Kubánský disent: „Neoslavujeme smrt žádného člověka“
Kuba drží státní smutek za zesnulého Fidela Castra. Vlajky visí na půl žerdi, úřady pozastavily prodej alkoholu a dokonce i baseballová utkání.
Agentura Reuters si všímá, že kubánská disidentská skupina Dámy v bílém v neděli poprvé po třinácti letech odvolala svůj tradiční protestní pochod v Havaně.
„Vláda by v tom mohla vidět provokaci,“ řekla Berta Solerová, která Dámy v bílém vede. Dodala, že skupina respektuje smutek, jaký cítí ostatní spoluobčané, a že neoslavuje smrt žádného člověka.
Dámy v bílém původně vznikly na podporu politických vězňů, příbuzných členek skupiny. Posledních 13 let pořádaly v Havaně protestní pochody vždycky v neděli po mši. Jak Reuters uvádí, skupinu financují Kubánci, kteří žijí ve Spojených státech.
Havanská vláda označuje Dámy v bílém za žoldáky Washingtonu. Aktivity skupiny jsou podle autora článku vzácným projevem odporu. Komunistická vláda je přesto vcelku toleruje, i když policie v posledních měsících proti skupině několikrát zasáhla a pokusila se nedělním protestům zabránit.
Fidel Castro zemřel v pátek v noci ve věku devadesáti let. Příčinu smrti úřady neoznámily, ale jak agentura Reuters dodává, Castro měl už dlouho chatrné zdraví. V sobotu se uskutečnila kremace, pohřeb se má konat v neděli v Santiagu, ve městě, kde Fidel Castro v padesátých letech zahájil revoluci.
Bezplatné zdravotnictví i obrovské dluhy
Média se stále ohlížejí za jeho odkazem. Americký deník USA Today označuje Fidela Castra za diktátora, který přispěl k tomu, že se svět ocitl na pokraji jaderné války.
V roce 1962 umožnil Sovětům umístit na Kubu rakety namířené na Spojené státy. To vyvolalo karibskou krizi a málem vypukla sovětsko-americká válka. Fidel dělal těžkou hlavu jedenácti americkým prezidentům a skoro sám řídil poslední komunistickou vládu na západní polokouli. Svíral Kubu ocelovým stiskem 47 let.
Udržoval úzké vztahy s někdejším Sovětským svazem, Venezuelou a Čínou a podnítil vlnu protiamerických politiků v celé Latinské Americe. Za jeho vlády začali Kubánci hromadně prchat na člunech do Spojených států, což ostatně dělají dodnes. Z ostrova jich uteklo na jeden a půl milionu, píše USA Today a dodává:
Revoluční režim Fidela Castra se pyšnil bezplatným „zdravotnictvím a vzděláním pro všechny“, ale na Kubě se hroutila infrastruktura, stagnovalo hospodářství a mnoho obyvatel žilo v chudobě. Castro se musel spoléhat, že Kubánce nakrmí jiné země, především Sovětský svaz. Když se rozpadl, měla Kuba dluh ve výši dvaceti miliard dolarů.
Socialismus nebo smrt
Hospodářské změny provedl až Raúl Castro po bratrově odstoupení v roce 2006, který také před dvěma lety uzavřel historickou dohodu o normalizaci vztahů se Spojenými státy. Když se deník zeptal jednoho obyvatele Havany, jak by Fidelovu éru shrnul, muž odpověděl jediným slovem: „Katastrofa,“ shrnuje Castrovo dědictví USA Today.
Fidelův bojový pokřik zněl: „Socialismus, nebo smrt!“, dodává agentura AP. Fidel po revoluci zrušil nezávislé noviny a zavřel homosexuály do táborů na „převýchovu“. Už v roce 1964 přiznal 15 tisíc politických vězňů, včetně dvou vlastních dcer.
Přesto Fidelova revoluce nadchla miliony lidí na Kubě i v celé Latinské Americe. Považovali ji za příklad, jak se dá vzepřít arogantním Yankeeům. Na Kubě se také spousta lidí radovala ze zabavování majetku místní elity, vyhoštění amerických gangsterů a uzavření jejich kasin.
Diktátor, který málem zničil Kubu
Bolestnou cenu za dusivou tyranii, kterou Kubánci zaplatili, nelze ani popsat, píše americký deník Miami Herald z Floridy, kde žije nejvíc kubánských přistěhovalců.
Revoluční násilnosti a porušování lidských práv začaly na Kubě okamžitě – hromadné popravy stoupenců svrženého proamerického prezidenta Fulgencia Batisty a později takzvaných kontrarevolucionářů, z nichž mnozí bojovali po Castrově boku.
Jeho popravčí čety postřílely na 18 tisíc lidí a další šli na více než dvacet let do vězení. V pracovních táborech končili kromě homosexuálů i Svědci Jehovovi, katolíci a každý, koho režim považoval za odpůrce socialismu.
Kubánci na Floridě
Duben roku 1980 byl zásadním zlomem pro 125 tisíc Kubánců. Impulsem pro jejich hromadný odchod na Floridu bylo prohlášení Fidela Castra, že kdo chce odjet ze země, může. Předcházela tomu dramatická situace na peruánské ambasádě v Havaně, kam pronikla skupinka lidí, kteří zde chtěli požádat o azyl. Informace se po Kubě rozšířila během několika hodin a v dalších dnech už ambasádu okupovaly tisíce uprchlíků.
Spojené státy přijímaly uprchlíky z počátku pozitivně. Kubánci měli u Američanů dobrou pověst vzdělaných a pracovitých lidí. Zlom ve vztazích přišel s informací, že mezi emigranty jsou zamícháni i vězni a duševně nemocní, kterých se Kuba chtěla zbavit. Američanům také vadilo, že kvůli Kubáncům poklesla cena práce.
Najatí násilníci kamenovali a napadali kritiky režimu i Kubánce, kteří chtěli z ostrova odplout. Agenti státní bezpečnosti pronikli do disidentských organizací a rozeštvali je. Fyzicky i psychicky mučili nespočetné množství lidí. Castro rozprášil občanskou společnost a nahradil ji občanskými výbory, které udávaly Kubánce komunistickým úřadům.
Ani jednou za 60 let se na Kubě nekonaly volby – existovala jen komunistická strana. A média papouškovala výlučně státní propagandu. Soukromý majetek byl zrušen a školy indoktrinovaly dětem komunistickou ideologii.
Fidela Castra je třeba si pamatovat jako cynického diktátora, který málem zničil Kubu, jen aby ukojil vlastní ego. Kéž by s ním pohřbili i jeho policejní stát a nelidskost, uzavírá americký deník Miami Herald.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
