Kde hledat příčiny „globálního trumpismu“?

V Evropě podle něj pravicové strany válcují elektorát tradičních centristických stran. Tento fenomén má ale i svou levicovou obdobu, ať už mluvíme o uskupeních, jako je Skotská národní strana, španělské hnutí Podemos či řecká Syriza. „Rozdíly mezi pravicovými a levicovými populisty jsou sice patrné, ale mají i mnoho společného. Dokonce víc, než bychom čekali,“ píše Blyth v magazínu Foreign Affairs. Všechny zmíněné strany podporují nějakou formu silného sociálního státu a odmítají globalizaci i moc a vliv bank.

„Jak jsme se do této vývojové fáze dostali?“ ptá se Blyth. Na konci druhé světové války se Američané a jejich spojenci shodli, že největší hrozbou pro kapitalismus je nezaměstnanost. Bylo třeba udržet ji stůj co stůj na co nejnižší úrovni. To se dařilo dlouho, ale ne napořád. Lidí bez práce byla na Západě zhruba čtyři procenta, pak ale systém narazil na své meze. Jak praví zákon zformulovaný slavným ekonomem Charlesem Goodhartem, pokud se dosahuje určitého ekonomického cíle příliš dlouho, samo úsilí nakonec tento cíl zproblematizuje.

„Pracovní síly v takovém prostředí nejsou pod tlakem,“ píše magazín Foreign Affairs. Aby si je zaměstnavatel udržel, musí zvyšovat mzdy, což žene nahoru ceny a roztáčí kolo inflace. Toto vzájemné ovlivňování mezd a cen se objevilo na Západě v 70. letech. Etablovaný poválečný systém začal klesat pod vlastní vahou. Inflace letěla nahoru, zisky klesaly, dlužníci neměli žádné velké starosti, odbory byly všemocné a věřitelé zoufalí. Výsledkem byla dobře známá thatcherovská tržní revoluce, která stanovila nový hlavní cíl – stabilizaci cen i inflace a zvýšení pracovní morálky. Jak? Hrozbou nezaměstnanosti. Fungovalo to. Novému pořádku se začalo říkat neoliberalismus.

Kdo má kontrolu nad ekonomikou?

Na dalších třicet let se svět změnil z „ráje dlužníků“ v „ráj věřitelů“. Podíl kapitálu na HDP trhal rekordy, zatímco cena práce klesala a mzdy stagnovaly. Produktivita vzrostla, ale zisky končily jen u nejbohatších. Odbory byly rozdrceny a globalizace výroby v kombinaci s restriktivní legislativou znemožnily růst mezd. Kontrolu nad ekonomikou vyrvaly parlamentům z rukou centrální banky a technokraté.

Newyorská burza ve Wall Street|foto: Noemi Fingerlandová

„Jenomže ani tehdy Goodhartův zákon nepřestal platit,“ píše Foreign Affairs. Tak jako úsilí o nízkou nezaměstnanost zničilo samo sebe, tak také selhalo úsilí o nízkou inflaci. Od finanční krize v roce 2008 velké centrální banky napumpovaly do globální ekonomiky nejméně 12 bilionů dolarů, a stal se „zázrak“. K žádné inflační spirále stejně nedošlo. Dosavadní systém se rovněž vyčerpal. Úrokové sazby jsou dnes na minimu a nebýt politiky Evropské centrální banky, celá eurozóna by dávno vězela v deflační pasti. Jinými slovy, novou normou není inflace, ale deflace, kdy roste hodnota dluhů a s tím klesají ceny, ale i poptávky. „To má závažné politické důsledky, které nás vracejí zpět k Trumpovi,“ píše magazín Foreign Affairs.

V boji mezi věřiteli a dlužníky nastal opět obrat, jemuž můžeme říkat „Goodhartova pomsta“. Věřitelé se bojí o své peníze a vyžadují splácení dluhů za každou cenu. Makroekonomicky to situaci jenom zhoršuje, ale politicky to dlužníka posiluje. Nemůže platit, a tak klidně nezaplatí – ale pořád ještě nepřišel o právo hlasovat ve volbách a mluvit do politiky.

Koalice, které si nechtějí utahovat opasky

Tradiční středolevé a středopravé strany, které tento antiinflační stav vytvořily, dnes dostávají u voleb výprask v celém západním světě. Podle profesora Blytha v nich dlužníci správně rozpoznali stoupence placení dluhů za každou cenu, i když to dávno přestalo být spravedlivé. Zcela přirozeně tak vznikají koalice těch, kteří odmítají platit dluhy někam do vzdáleného byrokratického centra a utahovat si kvůli tomu opasky. Nové politické subjekty sbírají kohokoli z okrajových částí politického spektra, a je jedno, zda nalevo nebo napravo. Přesně to se stalo v Británii a Spojených státech a zcela jistě se to stane i v některých evropských zemích.

Máme-li rozumět zvolení Donalda Trumpa, je třeba naslouchat hudbě budoucnosti, která se nese zadluženými vyspělými ekonomikami. Lidé se tam i tady šikují do protivěřitelských koalic. Heslo dne zní: Žádnou moc elitám!. Podle Foreign Affairs za tímto trendem nemusí být nutně jen rasismus, odpor k uprchlíkům či frustrace z vlastní bídy. „Jde o to, že motorem tohoto trendu je samotná globální ekonomika. Jde o globální fenomén, a ten vedle ostatních důrazů zvěstuje hlavní a ryze ekonomické poselství: Éra neoliberalismu skončila. Právě jsme vstoupili do éry neonacionalismu,“ uzavírá profesor Blyth svůj komentář v magazínu Foreign Affaires.