Castrovi zapomenutí prezidenti
Prezidenti Manuel Urrutia a Osvaldo Dorticos jsou dávno zapomenuté postavy kubánských dějin. Přesto i tito dva dotvářeli období, které je jinak vnímáno jen jako doba vlády Fidela Castra.
Stalinovo Rusko, Francovo Španělsko, Mussoliniho Itálie… Patří k nešvarům, že diktatury vnímáme často jen skrze jejich všemocné vládce. Jenže ani v té nejbrutálnější diktatuře nebývá despota sám. Pozoruhodným příkladem je Kuba. Při vyslovení jména této země si každý vybaví jméno dlouholetého nejvyššího vůdce Fidela Castra (1926 – 2016). Byl to on, kdo rozhodoval prakticky o všem zásadním, co se v této zemi událo.
Osudy prvních dvou Castrových prezidentů připomene v pořadu Portréty historik a náš přední iberoamerikanista Josef Opatrný.
Pro mnohé bude možná překvapením, že v prvních desetiletích Castrovy vlády nad ostrovní zemí měla Kuba dokonce prezidenty. Byly to samozřejmě jen Castrovy loutky, více nebo méně poslušné – ale právě vývoj, jakým prošel kubánský prezidentský úřad, a vztah Castra ke „svým“ prezidentům, si zaslouží pozornost.
Prezident, který se Castrovi „nepovedl“
Poté, co na Nový rok 1959 zvítězila na Kubě „revoluce“, si Castro oba prezidenty vybral. Nejprve to byl Manuel Urrutia Lleó (1901 – 1981). V jeho případě prokázal Castro politickou neobratnost: Urrutiu si vytipoval ještě v době partyzánských bojů před uchopením moci a jeho jmenování prosadil ve všech opozičních a partyzánských skupinách, které se tehdy snažily svrhnout na Kubě diktaturu.
Castro o Urrutiovi věděl vlastně jen to, že jde o zkušeného právníka a soudce. Sympatie revolucionářů si získal, když v květnu 1957 nechal proti vůli kubánského diktátora Batisty propustit desítky odpůrců Batistova režimu. Castro se s Urrutiou potkal poprvé až 2. ledna 1959, když z balkonu promlouval k nadšeným davům v Santiagu. Přátelství se nezrodilo: Urrutia byl liberální katolík, jako jedno z prvních rozhodnutí zahájil ostré tažení proti nelegální prostituci, která byla pro Kubu zdrojem valutových příjmů. Ostře se také vymezoval proti komunistům.
I řadou dalších kroků proti sobě Castra popudil natolik, že Castro (z pozice předsedy vlády) Urrutiu v podstatě ignoroval, postavil ho „mimo hru“ a nekonzultoval s ním svá rozhodnutí. Vše vyvrcholilo sporem o zákon o pozemkové reformě, který se Urrutia zdráhal podepsat. Pro Castra šlo o natolik zásadní dokument, že v televizním projevu prezidenta tvrdě zkritizoval. Urrutia pochopil, že mu hrozí nebezpečí: z prezidentského paláce se vytratil v civilním oblečení, odešel na venezuelské velvyslanectví a později uprchl z Kuby do USA.
Úspěch, který skončil fiaskem
Jeho nástupcem se stal podstatně poddajnější Osvaldo Dorticós Torrado (1919 – 1983). Castro byl v době jeho prezidentského úřadu formálně kubánským premiérem, takže Dorticós se zabýval především reprezentováním Kuby navenek: jednal za ni v rámci Hnutí nezúčastněných a v Organizaci amerických států, cestoval hodně po střední a východní Evropě a vyjednával s jejími komunistickými představiteli. Byl také v Číně. Obecně se ve všech zemích pokoušel získat různé dohody o spolupráci a dobrých vztazích. Snažil se být jakousi „lidskou tváří“ Castrovy diktatury.
V domácím prostředí už tak jednoznačně pozitivně vnímán nebyl. Byl to právě Dorticós, kdo musel občanům vysvětlovat příčiny katastrofální neúrody a skutečnost, že Kuba, kdysi exportér ovoce a dalších zemědělských plodin, byla nyní závislá na jejich dovozu. Pozemková reforma a následná reorganizace kubánského zemědělství směrem ke kolektivizaci skončila fiaskem – přesto byla zejména v zemích socialistického bloku reforma prezentována jako jeden z největších úspěchů středoamerické socialistické země. Například v červnu 1962 musel na Castrův příkaz Dorticós osobně „hasit“ jednu z hladových bouří, v tomto případě v Cardénasu, kam přitáhli nespokojení zemědělci. Kombinací tanků, projevů a narychlo zorganizované „dělnické“ manifestace se mu to povedlo.
Dorticós byl také jedním z těch, kteří se už na začátku léta 1962 v Moskvě seznámili s plánem rozmístit na Kubě sovětské jaderné rakety – a byl to znovu on, kdo o nich v říjnu 1962 hovořil na půdě OSN. Úřad vykonával do prosince 1976, později stál v čele státní banky a byl ministrem plánování a zahraničního obchodu. Zemřel poté, co se zastřelil pistolí v roce 1983. Nejde o zcela vyjasněné úmrtí. Oficiální verze hovoří o tom, že šlo o reakci na dlouhodobé těžké onemocnění páteře a úmrtí manželky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
