Eva Kadlčáková: Narozeniny ženy

Máme je každý rok. Jako malé se na ně těšíme: už aby mi bylo šest! To až mi bude patnáct! A což teprve osmnáct! Prahneme totiž po životě, jaký vedou naše vzory - starší sestry, maminky, paní prodavačky, učitelky a zpěvačky. Myslíme si, že vyšší věk nám umožní vstoupit do světa, který nám byl dosud zapovídán. Otevře nám jej základní škola, první alkoholový večírek, milování, řidičák, garsonka...

Na počátku jsme nadšené, představujeme si, že takhle úžasně „nové“ to bude pořád. Ale učitelku časem prokoukneme, přemíra pití se nám vymstí, kategorie „manželský sex“ nám definitivně vezme iluze o lásce, hypotéka nás vysaje na dlouhé roky dopředu a řidičák nám je na prd, jestliže si nejsme schopné našetřit na vlastní auto.

Mezitím přijde rozčarování i z vlastního věku. V šesti nám už rodiče neskočí na kopání nožičkama a hysterický pláč, pošlou nás do pokojíčku napsat si domácí úkol a je po srandě. V patnácti musíme utírat prach, vysávat, žehlit, mýt schody a vařit nemocnému dědečkovi.

Po osmnáctce si začínáme připadat na diskotéce jako stařeny a v jednadvaceti sice můžeme být zvoleny do poslanecké sněmovny, ale my bychom daly nevíme co za to, aby nám bylo zase -náct! Cosi je definitivně pryč. A čas, kdy si budeme muset začít samy vydělávat, kdy skončí ta pitomá, ta tolik zábavná a bezstarostná škola a my budeme muset převzít plnou odpovědnost za sebe a za rodinu, se kvapem blíží.

Od jistého věku pak (u mě a u mé matky ho - kupodivu a zároveň logicky - určilo mateřství) se začneme přibývajících svíček na dortu děsit. Proboha, už je mi pětadvacet! Nejedna dívka tento „krásný věk“ (jak říkávají starší ženy a už i já) ve skutečnosti oplakala. Jak totiž věřit zkušenějším, když víte, že už za dva roky se vám objeví první viditelné vrásky pod očima!

Třicetiny, ty jsou vysloveně noční můra! Mladým ženám se zdá, že překročí-li tento Rubikon, bitva je prohrána. Teď už jen manžílek a děti. Všichni budou bezustání mlít o tikajících biologických hodinách, o kariéře a o tom, že teprve jako třicátnice jsme schopné užívat si tělesných slastí. To je samozřejmě blbost. A jasný důkaz toho, že jsme poprvé opravdu dospěly do politováníhodného věku.

Ve čtyřiceti jsme pro změnu „v nejlepších letech“. To znamená, že si trvale barvíme vlasy, nevycházíme bez pušapky a bez přestání držíme dietu. Zaplať bůh, že současný životní styl přeje miminkům po čtyřicítce. Právě s nimi doopravdy mládneme.

O desetiletí později nás média chlácholí, že „život začíná po padesátce“. Realistky mezi námi si uchovají odstup a ke kulatinám uspořádají pořádnou pitku. Takovou, na jakou v šedesáti už nebudou mít chuť, v sedmdesáti sílu a v osmdesáti ani pomyšlení.

Fór a naděje je ovšem v tom, že zatímco naše tělesné schránky léty chátrají, duši nám přibývající roky nevezmou (pokud nám ji totiž neodejme „tamten Rakušan“). Kontinuita duše je ten pravý důvod, proč se bezhlavě nebát stárnutí.

A pak je tu ještě jeden příslib. Jestli ho, dámy, zatím nemáte, rychle si ho zařiďte. Jsou jím rudé růže. Dostávám jich každý rok tolik, kolik mi podle let náleží. No řekněte samy - není třeba devadesát růží krásná představa? I kdybych si je měla darovat sama, JE to krásná představa. A pevně věřím, že to jednou i BUDE nádherná realita!

Spustit audio