Marcela z knihkupectví
Když mi zavolali kvůli besedě z knihovny v Nejdku, myslela jsem nejdřív, že Nejdek je ve středních Čechách, ale nakonec jsem jela autobusem do Karlových Varů, kde na mě čekala ředitelka knihovny a odvezla mě autem do městečka Nejdek, které je asi dvacet kilometrů od Karlových Varů.
Na svých webových stránkách jsem tuto besedu včas oznámila a také jsem napsala, cituji: „Budu spát v hotelu SLUNEČNICE! Nebo KUKUŘICE? Bože, jsem já to ale popleta!“
Přiznám se, že jsem v tu chvíli opravdu nevěděla, jak se onen hotel jmenuje, a když jsem se za chvíli podívala do mailu z nejdecké knihovny, zjistila jsem, že se jmenuje… KUKAČKA.
Nemůžu se vymlouvat na svůj věk, to opravdu ne. Jsem popleta odjakživa, a popleta je hodně laskavé slovo! Marcela, moje kamarádka, která je pořád v mém srdci, o tom ví své.
Kolíňačka Marcela Dibelková, posléze provdaná Kreibichová, pracovala v knihkupectví na náměstí. Na začátku sedmdesátých let se přistěhovala do podnájmu do Husovy ulice, kde jsem bydlela, v bytě ve dvoře, i já.
V té době jsem byla svobodná, bezdětná a bohémská. Mí kamarádi z kolínské bohémy byli v mém bohémském bytečku tak bohémsky často na bohémských návštěvách, že si Marcela, která je potkávala v přízemí na chodbě, myslela, že u mě všichni bydlí...
Za všechny, kteří ke mně tehdy chodili, budu jmenovat bohéma Kima Houdka, který šéfoval partě kopáčů v kolínských plynárnách a já mu každý měsíc, za bohémskou lahev červeného, zcela nebohémsky dělala pro jeho kopáče výplaty.
Netrvalo dlouho, daly jsme se s Marcelou dohromady a začalo naše přátelství, které skončilo 1. dubna 1987, kdy Marcela zemřela. Bylo jí 42 let.
Často na ni s lidmi, kteří ji znali, vzpomínám. Říkáme si, kdyby tu byla, dokázala by listopad 89 secsakra dobře využít! Měla by určitě své knihkupectví, svůj antikvariát a svou bohémskou literární kavárnu - byla by drahokam mezi českými knihkupci, měla by kolem sebe plno lidí, kamarádů a přátel, jako je kolem sebe měla celý svůj, sice krátký, ale na přátelství a lásku nabitý život.
Vzpomínám na ni pokaždé, když sypu do akvária krmení našim rybičkám. S Marcelou jsme si totiž pořídily každá stejné, kulaté akvárium a než jsme tam rybičky daly, řešily jsme, jestli jim ta kulatost nebude dělat problémy.
„Nezblbnou, když budou plavat pořád do kolečka,“ zeptala jsem se a Marcela řekla, že to zjistí. Asi za dva dny jsem se vrátila večer z divadla domů a za dveřmi jsem měla zastrčený lístek, kde bylo jedno slovo, které jsem hned nevyluštila a za ním písmeno M. Nic víc.
Znejistěla jsem. Co to je, proboha? Kdo mi to napsal? Kdo to je, ten M.? Co to je za divný, tajemný vzkaz? Moje fantazie začala pracovat, ale než jsem jí dala možnost, aby se rozvinula naplno, přišla jsem na to.
Na lístku bylo napsáno: Nezblbnou. A tajemné M. byla Marcela.
Často jsem se k ní do knihkupectví na kolínském náměstí chodila ptát na různé knížky a ona pokaždé čekala, co ze mě vypadne.
„Maci, prosím tě, už vyšla ta kniha, jmenuje se... no... tak nějak… už vím! Listy opadávají!“
Její shovívavý úsměv vidím i dneska!
„Jo, Irén. Vyšla. Myslíš, Podzimní vítr, viď?“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
