Dopis z Aleppa: Za tuhle hroznou válku krváceli a umírali ti nejzranitelnější

Místo, kde skončil svět. Tak líčí aleppské Staré Město lékař Červeného kříže, který z trosek pomáhal evakuovat ty nejzranitelnější ze zranitelných: hendikepované, duševně nemocné a sirotky. „Zaplatili cenu za tuhle hroznou válku, se kterou neměli nic společného. A žádná strana je nechránila,“ napsal v dopisu, který zveřejnila BBC.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Syřanky před policejním centrem na vládním území čekají na své příbuzné evakuované z východu Aleppa.

Syřanky před policejním centrem na vládním území čekají na své příbuzné evakuované z východu Aleppa. | Zdroj: Reuters

"Jako lékař Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) jsem v Sýrii za posledních pět let viděl hodně věcí. Ale nic takového.

Do centra jsme se snažili dostat už předchozí den, ale neměli jsme potřebné bezpečnostní záruky. Boje byly příliš intenzivní. V centru během nich zemřeli tři lidé.

Pak jsme (konečně) získali povolení vydat se do bývalého domova pro seniory, dnes útočiště pro asi 150 lidí, někteří invalidní, další psychicky nemocní a zbytek zkrátka jen zoufalí lidé, kteří neměli kam jinam jít. My, Syrský arabský červený půlměsíc a ICRC jsme je měli evakuovat z východního Aleppa.

124 civilistů a 11 těl z provizorního zdravotnického zařízení ve Starém Městě evakuovali v noci na čtvrtek pracovníci Mezinárodního výboru Červeného kříže a Syrského arabského červeného půlměsíce. Evakuace z centra, jež před válkou sloužilo jako domov pro seniory, byla původně plánovaná už na úterý, kvůli bojům se však opozdila a než do centra dorazila pomoc, zahynulo v něm 11 lidí.

Už se stmívalo, když jsme vjeli do úzkých uliček Starého Města. Znal jsem tu čtvrť před válkou, prosperující místo plné života. Teď to bylo moře trosek. Nepoznával jsem ani ulice, natož domy. Město duchů z rozmláceného betonu. Místo, kde skončil svět. Jako kdyby se tudy prohnala zuřivost. Někde v dálce rachotila střelba, ale tady nebyl žádný zvuk, žádní lidé.

Poslední úsek, kde auto nemohlo projet, jsme museli jít pěšky. Uprostřed krajiny, dvě hroutící se budovy. Jedna pro muže, druhá pro ženy.

Vešli jsme na dvůr. Skupina pacientů se choulila kolem ohně. Neměli na sobě mnoho oblečení a třásli se. Hodně jich vypadalo zmateně. Seděli velmi blízko vedle sebe, tlačili se k sobě rameny, rozhlíželi se kolem ve snaze nějak se navzájem uklidnit.

Vedle nich ležela těla, bylo jich asi deset.

Našli jsme muže, který centrum řídil, mého známého. Dozvěděli jsme se, že před třemi dny přišel o celou svou rodinu: včetně manželky, syna a vnuka. Přivedl je sem, protože si myslel, že na centrum nikdo nezaútočí.

Z Aleppa přicházejí zprávy o popravách na ulicích. Šéf OSN varoval před pácháním 'zvěrstev'

Číst článek

Některá z těch těl na dvoře patřila členům jeho rodiny.

Jak padala tma a spolu s ní i teplota, museli jsme jednat rychle. Začali jsme pomáhat těm, kteří to potřebovali nejvíc. Když jsme pracovali, jeden podchlazený muž zemřel přímo před námi.

Žádné léky. Žádné topení. Žádné palivo na uvaření jídla.

Prošel jsem pár přilehlých budov, abych zjistil, jestli tam zůstali ještě nějací lidé. Nezůstali. Ale bylo tam další tělo. Viděli jsme ho, ale leželo uvězněné pod zřícenou budovou. Nemohli jsme nic dělat.

Evakuace nebyla jednoduchá. Mnozí, hlavně ti psychicky nemocní, nechtěli odejít. Byli zmatení, bezmocní. Neuvědomovali si, že žijí ve válečné zóně. Někteří tu žili čtyři i pět let. Nic jiného neznali. „Nemáme žádné příbuzné, nemáme, kam jít.“ Někteří opakovali, že by radši zůstali.

A pak přišli vojáci. Přivedli s sebou šest dětí. Našli je mezi sutinami, ztracené, bezmocné. Nejstarší bylo sedmileté děvče, nejmladší sedmiměsíční chlapeček. Dva dny nejedly. Všechny se zrovna staly sirotky, jejich rodiče v uplynulých dnech zabily bomby. Neměli nic a nikoho. Co můžete říct? Co můžete udělat?

Dvě tváře Aleppa obrazem: Západ slavil vítězství, východ vzdoroval do posledních sil

Číst článek

V centru chtělo zůstat 18 lidí. Protože neměli kam jinam jít. Doufám, že jim brzy přivedeme pomoc.

Další kapitola bohem zatracené války. Tihle lidé zaplatili cenu za tuhle hroznou válku, se kterou neměli nic společného a nerozhodli se být její součástí. Byli ti nejzranitelnější ze zranitelných. A žádná strana je nechránila.

Tohle není o tom, kdo je v právu a kdo ne. Kdo vítězí, kdo prohrává. Tohle je o lidech z masa a kostí, o lidských bytostech. Krvácejících, umírajících, osiřelých, den za dnem.

Cítím dnes hluboký smutek. Tahle válka musí mít nějaké hranice, prosím."

mls Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme