Dáme šanci zahraničním architektům?
Dnešní svět – alespoň ten civilizovaný – je otevřen dokořán architektům, ať jsou odkudkoli. Mohou se bez omezení zúčastnit řady soutěží, pořádaných Mezinárodní architektonickou unií UIA nebo mohou získat přímou zakázku. Nikoho v civilizovaných zemích nenapadne nějak bránit tomu, aby nějakou stavbu – ať už soukromou nebo financovanou městem nebo státem - navrhl projektant z jakékoli země.
Francouz může stavět v Japonsku, Japonec v USA, Američan ve Švédsku atd. Je to tak samozřejmě v pořádku, jednak to zvyšuje možnost výběru a zvedá tak konkurenci, jednak to umožňuje poznat způsob myšlení nadaných lidí třeba z druhého konce světa.
U nás to ostatně po staletí fungovalo podobně. Když chtěl dejme tomu Karel IV. postavit v Praze katedrálu francouzského typu, pozval do české metropole francouzského architekta Matyáše z Arrasu. Mimochodem, na budování rezidence českých králů se podíleli také Němci, Rakušané nebo Italové a jak víme, také jistý Slovinec.
Plečnikova éra je ovšem svázána s první republikou a to už u nás taková volnost nebyla. Domácí architekti si konkurenci zvenku neradi pouštěli a tak zavedli různé byrokratické bariéry. Přesto se i v tomto období několik zahraničních hvězd k zakázkám dostalo. Konečně dílo jednoho z nich – Němce Ludwiga Miese van der Rohe – vila Tugendhat v Brně je dnes asi nejslavnější moderní stavbou na našem území a je taky na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na Miese ale čeští kolegové žárlili a snímky legendární stavby odmítli otisknout ve svých časopisech pod dosti hloupou záminkou, že jde o dům boháčů.
Ani slavný Jože Plečnik neměl jakožto Slovinec (ač byl Slovan!) pozici na Pražském hradě snadnou a Masaryk měl co dělat, aby ho ubránil. Kromě těchto projektantů jsou tu ještě z meziválečného období díla Holanďana Marta Stama, Němců Bruna Paula a Ericha Mendelsohna nebo Heinricha Lauterbacha, nepočítám samozřejmě Adolfa Loose, protože tento brněnský rodák měl československé občanství.
V éře totalitní si samozřejmě světoví architekti na našem území neškrtli, ale to jistě nepřekvapí. Smutné ovšem je, že po sametové revoluci se situace o moc nezlepšila. Z těch skutečně významných osobností je možno zmínit Kanaďana Franka Owena Gehryho díky jeho účasti na projektu Tančícího domu na Novém Městě v Praze. Pak tu máme dílo dalšího nositele nejprestižnějšího architektonického vyznamenání – Pritzkerovy ceny. Tím je asi nejvýznamnější současný francouzský projektant Jean Nouvel, autor areálu Zlatý anděl v Praze na Smíchově.
Další nositel Pritzkera Američan Richard Meier projektoval nové opláštění dvou výškových dominant pražského Pankráce a připojil další stavby v jejich okolí. Neméně známý je i Katalánec Ricardo Bofill, který v pražském Karlíně navrhl paláce Corso I a II. Tamtéž najdeme i stavby renomovaných Rakušanů Baumschlagera a Eberleho (areál Cornhouse), Itala Claudia Silvestrina nebo slavného amerického studia Kohn Pedersen Fox, které navrhlo administrativní komplexy Danube a Nile, nebo dánského ateliéru Lassen Architects, jenž přidal palác Amazon.
Na papíře zůstaly zatím studie nedávno zesnulé Zahy Hadid, bezesporu neslavnější architektky uplynulé éry a další nositelky Pritzkerovy ceny. Za zmínku stojí možná také fakt, že na pražských ulicích stojí tramvajové zastávky, které pro firmu Decaux navrhl slavný Brit Norman Foster, ale tam jde vlastně o typový projekt, s nímž se setkáte v řadě zemí světa.
Mimo naši metropoli je to ještě horší. Ve Svitavách stojí pár řadových domků, jež jsou dílem slavného nizozemského studia Meccanoo a v Nových Dvorech na Plzeňsku klášter, projektovaný Britem Johnem Pawsonem. V souhrnu je to pár položek, na něco jsem možná zapomněl a neuvádím některé návrhy exkluzívních rodinných domů. Ve srovnání s jinými zeměmi, včetně mnoha postkomunistických, je to bída. Především se nevypisují mezinárodní soutěže dle pravidel UIA, které by přilákaly zahraniční projektanty.
Je to velká škoda, protože stálá možnost srovnání se světem je k nezaplacení, ochuzujeme se tak vlastně sami.
