Vyvézt národ ve vlaku za Ural? Stalina na Krymu nahradila hybridní deportace
ROZHOVOR. S ruským pasem a novinářským průkazem se na Krymu setkává s oběťmi politických represí. Píše a fotí příběhy těch, které vazební věznice připravily o nejbližší - dětí, jež ztratily otce; rodičů, jimž zmizel syn. A samozřejmě i samotných obviněných. „Cílem všeho je strach,“ říká ruský novinář Anton Naumljuk v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.
Svou fotoreportáž z Krymu jste nazval Hybridní deportace. Proč?
Jako novinář monitoruju soudní procesy se zadrženými krymskými Tatary a proukrajinskými aktivisty. Setkávám se s jejich rodinami, zjišťuju, za jakých okolností obviněné zadrželi a co se dělo během domovních prohlídek, popisuju, jak tyto zásahy porušovaly nejen lidská práva a mezinárodní zákon, ale že se protivily i ruské legislativě. Účastním se soudních líčení, mluvím s právníky obviněných a snažím se mapovat to, co se dnes na poloostrově děje.
Snímky, které byly vystaveny v Ankaře a které teď představuji v Praze, většinou zachycují krymské Tatary, protože represe na Krymu dnes postihují převážně je. Hybridní deportace je termín, který se zrodil z rozhovorů, které jsme spolu vedli, hlavně se starší generací, pamětníky stalinské deportace. Tragédii z roku 1944 porovnávají s pronásledováním, které zažívají dnes – a které chápou jako snahu znovu je vyhnat z území Krymu.
V dnešní Evropě není možné naložit celý národ do vlaku a vyvézt ho kamsi za Ural. Ale můžete udělat něco jiného: vytvořit takovou situaci, kdy představitelé národa, který není loajální nové vládě Krymu, opustí své domovy a živobytí a zmizí z poloostrova, aby si zachránili svoji svobodu nebo rovnou život. To je hybridní deportace.
Jak takové podmínky vytvoříte?
Libor Dvořák: Krymští Tataři mají obavy
Číst článek
Potřebujete strach. Na Krymu se teď odehrávají velká trestní řízení, v nichž jsou obviněni krymští Tataři. Největší je takzvaný případ Hizb-ut-Tahrír, pojmenovaný podle mezinárodní islamistické organizace, poměrně radikální, přestože při šíření islámu odmítá násilí. Nicméně na Ukrajině nebyla zakázaná a působila legálně, zatímco v Rusku je od roku 2003 (rozhodnutím Nejvyššího soudu RF – pozn. red.) pokládaná za teroristickou. Z členství v této organizaci, a tedy z terorismu, bylo obviněno už 19 lidí – aniž by se přitom dopustili nějakého teroristického činu, jen se změnilo legislativní pole, ve kterém existují.
Druhé řízení se týká 26. února 2014, kdy se konalo shromáždění před parlamentem Autonomní republiky Krym. Proukrajinští aktivisté a krymští Tataři tam protestovali proti tomu, aby parlament schválil separatistické zákony o odtržení Krymu od Ukrajiny. Ten den se jim to povedlo, ale o den později obsadily budovu parlamentu ruské speciální jednotky a zákony byly přijaty.
Rusko ten protest vykládá jako masové nepokoje a nová správa Krymu zahájila trestní řízení, kdy je obviněno sedm krymských Tatarů; mimochodem, ani jeden proruský aktivista z opozičního tábora, kterých bylo také dost, stíhán není. Ta kauza přitom logicky odporuje nejen ukrajinským, ale také ruským zákonům – 26. února byl Krym pořád součástí Ukrajiny, právně i fakticky, takže z hlediska ruské legislativy se ty události odehrály v jiném státě. I kdyby tam býval byl porušen zákon, musel by to být zákon Ukrajiny, nikoli Ruska.
Nestandardní byl i způsob, jakým byli někteří obvinění zadrženi. Například právníka Emira-Husejna Kukua loni v dubnu zbili a pokusili se ho unést maskovaní muži, z nichž se posléze vyklubali příslušníci FSB…
Tady bych chtěl zdůraznit, že 90 % někdejších příslušníků (ukrajinské zpravodajské služby) SBU převléklo po anexi kabát a přešlo pod ruské bezpečnostní složky. Ty tím pádem měly v rukách potřebné dokumenty a data, které jim umožnily vytipovat si proukrajinské a krymskotatarské aktivisty a zacílit na ně.
Husejn Kuku je známý advokát, který se zabýval otázkou lidských práv, proto se na něj po anexi obracelo stále více krymských Tatarů. Což znamenalo, že disponoval spoustou zajímavých informací. Proto se na něj bezpečnostní složky obrátily a „nabídly mu spolupráci“, rozuměj chtěly po něm, aby pro ně pracoval jako informátor. Když odmítl, obrátily se proti němu. V dubnu 2015 se ho pokusily tajně unést, ale to jim nevyšlo a nakonec ho musely propustit.
Letos v únoru ho už oficiálně zatkli a obvinili z členství v Hizb-ut-Tahrír – poté, co mu brzy ráno vtrhly do bytu zvláštní jednotky bezpečnostních složek, hrubě ho vyvlekly z postele a hodily na podlahu, to vše před očima jeho dětí. Stejně hrubě provedly domovní prohlídku, zabavily veškerou techniku a literaturu a arabštině, aniž by se přitom zabývaly tím, co jsou ty knihy zač. Od toho dne ho Kukuova rodina viděla jen během soudních řízení.
A ještě k tomu pokusu o únos: mizení lidí na Krymu nabylo poměrně masový charakter. Od roku 2014 je v řízení policie více než 200 případů zmizelých lidí, přičemž záznamy z pouličních bezpečnostních kamer často zachytily policejní uniformy. Těch 19 obviněných v případu Hizb-ut-Tahrír, to není konec. Aby vás obvinili, stačí, že o vás dva lidi prohlásí, že jste členem této zakázané organizace. Setkal jsem se s rodinami pěti posledních zadržených a všechny říkají to samé: jejich nejbližší se báli, že si pro ně přijdou, protože viděli, co se kolem nich děje. A tady jsme zpátky u toho strachu – zdá se, že právě on je cílem toho všeho. Aby se lidé, kteří nejsou oddaní novým pánům Krymu nebo které tam nová vláda nepotřebuje, báli a buď poloostrov opustili, nebo se poddali.
A jak se tam pracuje vám? Předpokládám, že do vězení za souzenými vás nepustí, i s vaším ruským pasem a novinářským průkazem…
Jistě, do vazby se za těmi lidmi nedostanu, ale to není praxe jen na Krymu, tak to chodí i v Rusku. Nicméně ano, jsem ruský novinář a je pro mě mnohem jednodušší pohybovat se tam a pracovat než pro zahraniční novináře. Proto se také snažím spolupracovat s co největším počtem médií včetně ukrajinských, působit na Krymu je pro ně strašně těžké.
Nebezpečí pozdního putinismu: žádný ďábelský génius, ale car v kokonu polopravd a lží
Číst článek
Naopak já žádné překážky necítím – tedy kromě toho, že občas někdo poslouchá můj telefon nebo mě sleduje. Pohybuju se prakticky po celém poloostrově, fotím, co pokládám za nutné, setkávám se s lidmi, se kterými se chci setkat. Věřím, že je to výsledek mé naprosté otevřenosti: jezdím na Krym s dodržením veškeré legislativy, ruské i ukrajinské, vždycky vstoupím přes území Ukrajiny s povolením ukrajinských úřadů, mám novinářský průkaz a nikdy neprovokuju, třeba že bych fotil ruské vojenské základny… Samozřejmě: to, co píšu a dělám, se vládě nelíbí, občas se dostanu do problémů, když zaznamenávám a fotím ta soudní líčení, ale jak už jsem říkal, to je obecná ruská praxe.
Stejně jako vazební podmínky?
Největší cela předběžného zadržení je v Simferopolu, kde jsou podmínky skutečně příšerné. Byly hrozné už pod Ukrajinou a teď jsou ještě horší. Výmluvná jsou čísla: loni tam zemřelo 11 lidí, příčina smrti sebevražda, nedostatek lékařské pomoci či špatné hygienické podmínky; v první polovině letošního roku zahynulo dokonce 19 uvězněných.
Existuje na Krymu systém občanské kontroly věznic, který – aspoň na papíře – zavedla Ruská federace?
No, ona ta instituce občanských komisí v ruských městech… neřekl bych, že je to ta správná občanská kontrola, která by měla existovat. Nicméně na Krymu není ani ta, protože ruský zákon stanoví, že občanská organizace musí existovat pět let, aby mohla své členy nabídnout do komise. Krym je anektovaný dva roky, takže mu do téhle praxe chybí ještě tři. Jediným zdrojem informací o vězních jsou tak jejich právníci, případně příbuzní. Ale to spíš výjimečně, schůzky zadržených s rodinami nebývají povoleny často.
V jaké fázi jsou soudní řízení s obviněnými?
V případu Hizb-ut-Tahrír už padly čtyři rozsudky, 15 obviněných na soudní proces ještě čeká. (Soud v Rostově na Donu v září vynesl verdikt nad touto čtveřicí, zatčenou loni v zimě v Sevastopolu: Ruslan Zejtulajev, Rustem Vaitov, Ferat Sejfullajev a Nuri Primov. „Organizátor teroristické buňky“ Zejlutajev byl potrestán 7 lety odnětí svobody, zbylí tři obvinění 5 lety. Vaitov, Sejfulajev a Primov před soudem popřeli, že by náleželi k Hizb-ut-Tahrír, Zejtulajev odmítl vypovídat s odkazem na předpojatost soudu i vyšetřovatelů – pozn. red.)
V případu 26. února bylo řízení rozděleno na dvě části. První se týká Achtema Čijgoze, místopředsedy medžlisu (samosprávného orgánu krymských Tatarů, který ruská správa v únoru postavila mimo zákon – pozn. red.). Mimochodem, obhajuje ho Nikolaj Polozov, který hájil i Naďu Savčenkovou. Čijgoz je obviněn z organizace masových nepokojů, soudní proces je v závěrečné etapě a předpokládám, že do února padne verdikt.
Běží také řízení v případech lidí, kteří veřejně odmítli anexi Krymu – například krymského novináře Mykoly Semeny kvůli jeho článku pro RFE/RL nebo bývalého člena medžlisu Ilmiho Umerova, který v rozhovoru pro krymskotatarskou televizi vyjádřil svůj nesouhlas s anexí.
Jak podle vás tyto soudy dopadnou?
Můj odhad? Jsou to politické procesy, takže žádné omilostnění neexistuje. Stejně jako v procesech Ukrajinců, kteří byli obviněni v Ruské federaci. Na Krymu jsem mluvil nejen s rodinami a právníky zadržených a zmizelých, ale také s lidmi z mocenského systému, včetně tamního ombudsmana. Logika tamní správy a důvod, proč dělá to, co dělá, je vcelku jasná. Jen nemá nic společného s lidskými právy ani se zákonem.
