Ondřej Konrád: Rath na cestě k osvobození?

Nadto, jak se muselo všeobecně jevit, měl senát po ruce dostatek usvědčujících důkazů, že Rath stál v čele a zároveň v pozadí činnosti větší skupiny těžící z veřejných zakázek a projektů financovaných Evropskou unií. Při zatčení doslova chycený za ruku.

A veřejnost od počátku kauzy překvapeně konstatovala, že ačkoli byl politik a další osoby s ním spojené sledovány a odposlouchávány delší čas, od vyčleněné skupiny policistů a vyšetřovatelů to k podezřelým neuniklo, a ti se do poslední chvíle cítili poměrně bezpeční. Jak plynulo z naopak následně uniklých částí nahraných rozhovorů především při dělení úplatků.

Bojovný exhejtman

Zprvu dopadením a protahovaným pobytem ve vazbě evidentně otřesený Rath pak ale stále jasněji projevoval značnou vůli a vynalézavost k tomu, aby minimalizoval takříkajíc „rozsah škod“. Ačkoli musel vědět, že úplně vyklouznout z případu asi nedokáže. Zvlášť když jedna z obviněných přistoupila na roli spolupracující obviněné a odkryla vyšetřovatelům mechanismus, který Rathova skupina při zadávání zakázek užívala.

Ale exhejtman se nevzdával, činil další a další protikroky, útočil na státního zástupce i soudce, a zároveň stále vytvářel svůj obraz coby oběti politického procesu. Ale nemohl prokázat, že jí skutečně je a uvést z jakých politických kruhů by měl pocházet zájem na jeho likvidaci.

Stejně jako nikdo nemohl uvěřit, že v domě nynějších manželů Kottových euforicky přepočítávané milióny měly ve skutečnosti putovat do jakýchsi tajných fondů ČSSD. Což Rath opakovaně naznačoval, ale pak už nijak nerozvíjel.

Logo|foto:Český rozhlas

Všechno to ale pro jistou část veřejnosti mohlo pohled na něho přece jen trochu ovlivňovat a pro někoho je snad David Rath ne sice zcela nevinný, ale více méně ten, kdo měl smůlu. A jakýchsi podobných a třeba ještě horších osob se v politických kruzích pohybuje vícero a spravedlnosti unikají.

Zvláštní rozsudky, ale i měnící se justice

Rath ovšem těžko mohl doufat, že nakonec přijde obrat a odvolací soud označí odposlechy za nezákonné a že se měl před jejich povolením Ústecký soud kupříkladu státního zástupce zeptat, zda se důkazy nedají opatřit jinou cestou. Což vyhlíží na první pohled neuvěřitelně.

Stejně jako výklad poslanecké imunity Nejvyšším soudem, osvobozující verdikty v případu Jany Nagyové-Nečasové a důstojníků vojenské rozvědky, anebo ono „nenapsal, ale mohl by napsat“ v kauze Peroutka. To by ovšem nemělo vést k obecné skepsi vůči spravedlnosti a k přesvědčení, že je justice úplatná, ohebná a vůči mocným vstřícná.

Nezapomeňme, že do ní mimo jiné přišli v posledním čtvrtstoletí zástupci nové generace, imunní vůči návykům a náchylnostem z časů před rokem 1989. Další vývoj případu Davida Ratha by to mohl ukázat.