Jiří Pehe: Právo a spravedlnost po česku

Ačkoliv veškeré takzvaně materiální důkazy prezentované během soudního líčení s Rathem ukazují, že Rath a lidé okolo něj přijímali úplatky při zadávání veřejných zakázek, vrchní soud nyní celé důkazní řízení vrátil na začátek, když rozhodl, že odposlechy, na nichž stojí značná část obžaloby proti Rathovi, byly nezákonné.

Byly prý povoleny příslušnými soudy bez potřebného zvážení a zdůvodnění. Soudci údajně často jen kopírovali ve svých rozhodnutích jazyk ze žádostí o nasazení odposlechů, které k soudům posílali žalobci.

Protože už ale proběhlo celé soudní řízení, na jehož konci byl Rath s pomocí informací obsažených právě v odposleších shledán v první instanci vinným, mnoho lidí si nepochybně bude klást otázku, kde je hranice mezi spravedlností a právem. Pokud by mělo být učiněno zadost spravedlnosti, asi jen těžko může chodit po svobodě člověk, který byl docela jasně usvědčen z masivní korupce.

Pokud učiníme zadost především právu, můžeme ale zjistit, že i když se někdo zjevně dopustil trestného činu, nelze ho jen tak odsoudit, pokud důkazy nebyly obstarány v souladu se zákonem. To může být v mnoha případech naprosto legitimní, protože orgány činné v trestním řízení by jinak byly v pokušení opatřovat si důkazy porušováním našich svobod.

Přesto v případu Rath něco nehraje. V celém případu rozhodovaly už soudy několika instancí. Když ale teprve vrchní soud rozhodne, že celé řízení se musí opakovat, protože na prvopočátku jiné soudy neměly tak snadno umožňovat odposlechy, vypadá to, jako by se celá věc vlastně vůbec netýkala toho, co Rath spáchal či nespáchal.

Nalézaní a výkon spravedlnosti

Soudy mezi sebou řeší jakési vlastní procesní finesy, které se ve světle již zveřejněných (i když nyní prý nelegálních) odposlechů musejí veřejnosti jevit tak, že o potrestání zločinu jde v této věci až na posledním místě.

Roman Janoušek (fotokoláž)|foto: Český rozhlas, Filip Jandourek

Zároveň celá kauza znovu zaostřila pozornost na to, jak se u nás vyšetřování trestních případů vede. V minulosti jsme byli svědky v několika prominentních případech bombastických policejních akcí, včetně zatýkání a prohlídek, jen abychom později zjistili, že se následně vyšetřování daných případů léta vleče. Ukázalo se také několikrát, že jelikož si různé složky policie a různá státní zastupitelství navzájem nevěří, nebo spolu navzájem válčí, bylo vyšetřování svěřováno orgánům, které jen těžko mohly být v dané věci místně příslušné.

A pak je zde speciální kategorie případů takzvaných lobbistů či politických podnikatelů, o nichž se v médiích i na veřejnosti mluví v souvislosti s korupcí, protože jejich často ohromný majetek zjevně nepochází z transparentních podnikatelských aktivit, ale policie je na ně takříkajíc krátká.

Roman Janoušek je tak nakonec odsouzen, teprve když v opilosti srazí svým autem ženu. Čeští uhlobaroni jsou souzeni pro změnu zase teprve tehdy, když se případu ujme švýcarská justice. Ta mimochodem odposlechy k rozpletení složitého případu ani nepotřebuje.

Bohužel neschopnost české justice dovést nejrůznější případy úspěšně až do konce, nebo naopak vůbec začít některé zjevné korupční kauzy vyšetřovat, notně oslabuje ve veřejnosti přesvědčení, že hybnou silou českého justičního systému je nalézaní a výkon spravedlnosti. I v případu Rath se nezdá, že právo a s ním spojené procesní kličky spravedlnosti skutečně slouží.