Alexandr Mitrofanov: Na povrch se dere stereotyp nedůvěry ve stát

V práci Českého rozhlasu Rozdělená společnost? Čechy proti sobě staví věk a vzdělání je uveden jeden z důvodů, které posunuly českou společnost k přehodnocování polistopadového společenskopolitického modelu.

Je citován sociolog Lukáš Linek z české Akademie věd, který sleduje data o důvěře v demokracii a politické instituce až na začátek 90. let. Podíl těch, kdo jsou přesvědčeni o oprávněnosti demokratického režimu, se podle jeho čísel mezi rokem 1990 a 2015 propadl o 25 až 30 procentních bodů.

Největší zásah dostala česká demokracie po roce 1998 – v okamžiku, kdy se dva největší političtí oponenti 90. let dohodli na překvapivé spolupráci. Václav Klaus, Miloš Zeman a opoziční smlouva znamenaly pro důvěru v demokracii asi desetiprocentní propad.

Miloš Zeman ve funkci hlavy státu se později pokusil o další naleptání systému, když bez konzultace s parlamentními stranami jmenoval vlastní vládu vedenou Jiřím Rusnokem a snažil se de facto otočit vývoj společnosti směrem k státu, kde by byl rozhodující prezident. To se mu nepovedlo, nicméně je stále populární.

Ovlivnění značného množství lidí, kteří se politikou nezabývají, bylo však zjevné. Jestliže současný systém zpochybňuje prezident – pro politicky méně gramotné občany hlavní postava státu – pak si pravděpodobně budou myslet, že systém není správný.

Jedinci s pevnou rukou

Andrej Babiš|foto: ČTK, Kateřina Šulová,ČTK

Štafetu rozložení společenskopolitické shody a zvýšení nedůvěry v parlamentní demokracii převzal od Zemana Andrej Babiš. Nyní oba politici působí v součinnosti, která jim pomáhá upevnit a do budoucna zvýšit váhu svých politických pozic.

Babiš přispěl agresivním odmítáním tohoto politického systému jako prostředí, v němž „všichni kradou“, přičemž po něm jeho stoupenci vůbec nežádají vysvětlení, jakou cestou tedy k svým miliardám přišel v takto narušeném prostředí on sám.

Jak je možný podobný rozpor, kdy jsou lidé ochotni chovat se jako malé děti, kterým stačí slib lepší hračky a nic jiného je nezajímá, ba jsou schopni v předtuše nové hračky napadnout každého, kdo o její existenci pochybuje?

Vyplatí se připomenout, že většinové vnímání státu se v každé národní společnosti formovalo jinak a s jinými, často protichůdnými výsledky. Těžko lze například srovnávat vztah k vlastnímu zřízení v případě Švýcarů a Čechů. Historicky vzato byl vždy stát pro ty lidi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří dnes lnou k Zemanovi a Babišovi, něco cizího. Ba po dlouhou dobu dokonce cizáckého, protože se cítili národně potlačeni.

Tento stereotyp je patrně velmi odolný a v kritických okamžicích se u těchto lidí dostává na povrch. To se nejspíše děje i nyní a navíc v kombinaci s odevzdáním vlastní účasti na chodu společnosti silným jedincům s pevnou rukou, kteří nepřipustí debaty, a to nejen v parlamentu.

Autor je komentátorem deníku Právo.