Děti „třídních nepřátel“ komunisté nešetřili. Netradiční pohled na Chartu 77
Jména těch, kteří se stali signatáři Charty 77 a sehráli v ní zásadní roli, jsou známá a dohledatelná. Ale jejich rozhodnutí se dotklo se všemi důsledky dalších lidí, třeba jejich dětí.
Už to tak bývá, ti, kteří se zapíší do dějin, jsou známí. Ale zapomíná se na jejich blízké. Oni s nimi prožívali každodenní život, spoluvytvářeli jejich prostředí i názorové ukotvení. Také se pak stali – někdy zcela paradoxně – těmi, kteří měli nést „zodpovědnost“ za dotyčného.
Zcela zvláštní kapitolou jsou děti. Ostatně rodiče vědí, jak často rozhodují za své děti, jak obtížné to bývají situace a možná ani nejde „o život“. A třeba se i v dobré víře obhajují myšlenkou, že „přece chtějí jen to dobré pro své děti“.
Kdy jde o dobro dětí?
Relativista by mohl namítnout, a co je to „dobré“? Jak víme, že je to právě to či ono? Zcela stranou ponechejme i fakt, že to tzv. dobré v danou chvíli se může v dalším sledu událostí ukázat jako velmi nedobré až zlé a naopak.
Ti, kteří říkali: „Musíme s režimem nějak vyjít, jde nám přece o dobro našich dětí,“ rozumějme, aby mohli studovat, najít práci, mít bydlení, se pak dostávají do protikladu s těmi, kteří se komunistickému režimu postavili a byli také přesvědčeni, že jim jde o dobro jejich dětí.
V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, nakonec vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.
Lidštější dějiny
To jsou úvahy, které jsou na každém z nás jednotlivě. Jak říká host pořadu, historik Michal Stehlík, „je to otázka, která se vine staletími. Máme na světě příliš málo času, abychom si neuvědomovali svou odpovědnost. Každodenně se rozhodujeme mezi dobrem a zlem. Jsou to tedy i otázky dneška.“
Lidské příběhy patří nejen k naší historii, ale jsou těmi, díky kterým vnímáme dějiny lidštěji, srozumitelněji, nejen jako strohá fakta. Takové jsou i příběhy „Sedmi dětí Charty 77“, které navazují na tento díl Historie Plus.
Princip kolektivní viny
Jak se komunistický režim choval k dětem tzv. nepřátel, je zcela samostatnou kapitolou. Od drobných perzekucí přes šikanu, domovní prohlídky, vazby, čtení korespondence. Dokonce i byty, ve kterých disidentské rodiny žily, byly prošpikované odposlechy.
Právě v takových prostředích děti chartistů vyrůstaly. V některých případech se jejich rodiče ocitli ve vazbách a věznicích. Pro ně samotné to znamenalo ztížené podmínky ke studiu, někdy úplnou nemožnost studovat.
Je obvyklé, že se formy potrestání týkaly celé rodiny, přátel a dalších lidí v okolí, někdy zcela náhodných?
Můžeme uvažovat o principu kolektivní viny. Historik Michal Stehlík vysvětluje, že „tento princip je vlastně vyčleňování ze společnosti“. Objevuje se ve 20. století například v období 2. světové války, kdy se perzekuce odbojářů týkaly celých rodin, přátel, ale i obcí, kde žili. V 70. a 80. letech, v dobách normalizace, nešlo o popravy jako v dřívějších obdobích, ale sociální a trestněprávní důsledky si nesly celé rodiny. Aktivita jedince se podepsala i na jeho okolí.
Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, hostem je historik Michal Stehlík.
Milena Jabůrková, roz. Grušová, je dcerou spisovatele, básníka a esejisty Jiřího Gruši, který se stal signatářem Charty 77. Milena vystudovala gymnázium, vysokoškolské studium absolvovala až v 90. letech. V současnosti působí jako členka představenstva IBM, je také členkou vedení Svazu průmyslu a dopravy.
Petr Placák je synem lékaře Bedřicha Placáka, jednoho z mluvčích Charty 77. Petr se stal představitelem nejmladší generace, která se kriticky stavěla ke snahám chartistů "vést dialog s komunistickým státem." Založil a byl výraznou postavou opoziční skupiny České děti, v létě 1989 byl fyzicky napaden estebáky. Svůj příběh zobrazil v knize Fízl, za kterou obdržel cenu Magnesia Litera.
Martin Palouš je synem filozofa a vysokoškolského pedagaga Radima Palouše. Otec i syn podepsali nezávisle na sobě Prohlášení Charty 77 a poté oba v různých obdobích působili jako mluvčí Charty 77. Martin byl diplomatem a vysokoškolským učitelem. V současnosti je hostujícím profesorem na Floridské univerzitě v Miami.
Simona Hradílková je dcerou Tomáše Hradílka, který se koncem 80. let stal mluvčím Charty 77. Simona se v dětském věku setkala s perzekucí a šikanou ze strany komunistického režimu. Zúčastnila se vydávání samizdatu, organizovala akce spjaté s opozičními aktivitami. V současnosti pracuje jako vychovatelka, věnuje se rukodělným výtvarným pracím a podílí se na organizování kulturních akcí v Brně, kde žije.
Monika Arkai, roz. Dienstbierová, je dcerou novináře Jiřího Dienstbiera, který se stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Díky rakouskému kancléřovi Bruno Kreiskému získala Monika možnost studovat na Vídeňské univerzitě. Aby mohla z Československa vycestovat, musela slíbit, že se nikdy domů nevrátí. V Rakousku absolvovala právnickou fakultu, je právničkou a soudní překladatelkou. Žije střídavě v Praze a ve Vídni.
Ondřej Němec je synem disidentů Dany a Jiřího Němcových. Oba patřili k prvním signatářům Prohlášení Charty 77. Ondřej se vyučil tiskařem, protože nemohl být s ohledem na politickou angažovanost rodičů přijat na uměleckou školu. Od dětství se věnoval fotografování, jeho fotografie z prostředí undergroundu a disidentského světa jsou unikátními záznamy doby. Po listopadu 89 se stal fotografem v deníku Lidové noviny, je autorem řady fotografií uveřejněných v zahraničních printech, fotografických knižních příloh. V současnosti působí v Knihovně Václava Havla.
Marek Benda je synem Václava Bendy, který působil jako mluvčí Charty 77. Marek Benda se od dětství setkával s perzekucemi komunistického režimu, bylo mu znemožněno studium na výběrové střední škole, kam byl původně vzhledem ke studijním výsledkům přijat. Patřil k organizátorům studentské vzpomínkové akce 17. listopadu 1989. Vzápětí vstoupil do politiky a dodnes je poslancem. Vystudoval právnickou fakultu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
