Thomas Kulidakis: Turecko na cestě k modernímu sultanátu

K Erdoganově úspěchu je potřeba debata v parlamentu. S jeho posvěcením by měly být změny následně předloženy ke schválení v referendu. Neúspěch parlamentní akce je možné očekávat jen v případě, že by jej sám turecký prezident chtěl. Jeho strana totiž disponuje bezpečnou většinou v zákonodárném sboru.

V tomto konkrétním případě se jedná o dva aspekty, které je od sebe potřeba odlišit. První je samotná proměna tureckého politického systému z premiérského v prezidentský. Ta by sama o sobě nevadila. Každá země si může svůj politický systém zvolit podle své libovůle. Prezidentský systém mají ostatně i Spojené státy americké.

Problematický je druhý aspekt navrhovaných ústavních změn. Spočívá v okolnostech, za jakých k návrhu na prodloužení funkčního období a posílení pravomocí konkrétního politika dochází. Nejen že si Erdogan ústavní změny ušil pro sebe na míru. Netají se ani tím, že mu jde jen a pouze o jeho osobu.

V zemi navíc dochází od nezdařeného pokusu o vojenský puč k potlačování svobody slova a oklešťují se občanská práva. Oběťmi rozsáhlých čistek jsou novináři, vědci, státní zaměstnanci, příslušnicí ozbrojených složek nebo například učitelé. Do té míry, že pronásledovaným nabídlo azyl například Německo.

Volba terče, totiž noční klub, může ukazovat na pachatele, který se chtěl pomstít Turecku za jeho současnou politiku proti Islámskému státu|foto: ČTK/AP, Emre Tazegul,ČTK

Závažné důsledky pro Turecko i pro nás

Erdogan také změnil svou pozici k přibližování své země k Evropské unii. V prvních letech své vlády reformy a prozápadní směřování země podporoval. Ústy šéfa své strany do světa vzkazoval: „Chceme být členy EU a potřebujeme tyto změny, protože Turci si zaslouží lepší demokracii.“ Nyní je mu přílišná demokratizace na obtíž. Svou cestu obhajuje snahou o stabilizaci země a ochranu před vnitřním i vnějším nepřítelem.

V tomto ohledu není možné kvůli soucitu s mrtvými při atentátech v Turecku opomenout roli, kterou sám Erdogan sehrál při destabilizaci situace ve své zemi i blízkém okolí.

Uveďme pár příkladů. Ukončil mírová jednání se zástupci kurdské menšiny. Rozehrál podivnou a nebezpečnou geopolitickou hru ve snaze stát se regionálním hegemonem a připsat si územní zisky. Zpochybňuje územní integritu Iráku, Sýrie a Řecka.

Napadá Spojené státy a Evropskou unii. Jeho boj proti samozvancům z tzv. Islámského státu byl od počátku velmi laxní. Přístup změnil až nedávno pod tlakem zvenčí. Málem rozpoutal válečný konflikt s Ruskem kvůli sestřelenému letadlu. Summa summarum - jeho další angažmá může mít pro samotné Turecko i pro nás závažné důsledky.

Erdogan logicky považuje teroristické útoky na tureckém území za útok na sebe sama|foto: ČTK/AP, Emre Tazegul,ČTK

Zdali pozitivní nebo negativní, to záleží pouze na libovůli současného a možná i budoucího vládce, který už dávno opustil sekulární a prozápadní kurz země vytyčený jejím zakladatelem Mustafou Kemalem Atatürkem.