Mobilní architektura může být pětihvězdičkový hotel i bydlení ve vyloučené lokalitě
Na stránkách lifestylových časopisů se s nimi setkáváme čím dál častěji – s designovými příbytky na kolech, saunami na jednu sezónu nebo variabilními ekologickými dřevostavbami. Na první pohled rozdílné stavby můžeme označit jedním termínem – mobilní architektura. Nejde ale jen o jeden z módních trendů, zdá se, že by „přenosná“ architektura možná mohla pomoci řešit i některé ze současných sociálních problémů.
Mobilní objekty se dají přemisťovat, snadno přestavovat či dostavovat, je možné je zcela rozložit a znovu složit, propojit s jinými objekty. Většinou mají sloužit jen dočasně, bývají ekologické a levné. Asi neexistuje typ zařízení, který by dnes neměl svou alternativní variantu na kolech, z recyklovaného materiálu či sestavenou z přepravních kontejnerů. Mobilní a modulární architektura je zkrátka cool. Vít Šimek ze studia H3T architekti, které principy mobility i modularity ve svých realizacích často používá, ale připomíná, že ne všechno, co se postaví, splňuje nároky kvalitní architektury: „Když někdo postaví boudu na kolech, tak to neznamená, že je to mobilní architektura. Mám pocit, že často stačí, aby to bylo nějakým způsobem pitoreskní nebo zajímavý, a hned je to architektura. Tak to úplně není.“
I svět umění a architektury musí čelit dnešním krizím – migračním, sociálním i ekologickým. Dočasná architektonická a designérská řešení se tak stávají nutností. Flexibilní architektura dokáže lépe reagovat na čím dál rychleji se měnící společnost. Nomádský způsob života začíná být v 21. století znovu aktuální, ale zatímco pro jedny je zábavným rozptýlením a symbolem života bez závazků, pro druhé krajní nouzí. Dnes se můžete ubytovat v superluxusním pětihvězdičkovém hotelu sestaveném ze stejných kontejnerů, v jakých bydlí lidé na útěku před válkou nebo obyvatelé sociálně vyloučených lokalit.
Postupy mobilní a modulární architektury se zdají být ideální pro řešení řady sociálních problémů. Nemusí se jednat jen o ubytování uprchlíků či obyvatel slumů, i v Česku jsou tisíce lidí ohrožených bytovou nouzí, diskutuje se koncepce sociálního bydlení a architekti by teoreticky mohli být v řadě případů nápomocni. Praxe je ale složitější. Podle Adama Gebriana u nás panují specifické poměry: „V Česku jsme hodně konzervativní a architektura je často braná jako něco pevného, statického a trvalého, ideálně něco, co vydrží 500 let. U nás je dokonce i málo dřevostaveb, protože vypadají dočasně. Takže posunout se ještě dále k něčemu, co se dá během krátké chvíle změnit, to je tady docela obtížné.“ Situaci v Česku neulehčuje ani byrokratický tlak, který je ve stavebnictví čím dál silnější, což potvrzuje i Vít Šimek.
Důvodů, proč se v Česku neobjevují sociální projekty, které by využívaly předností tohoto typu architektury, je ale více. Gebrian zmiňuje například případ Jiřího Čunka a jeho „čunkobuňek“ – obytných kontejnerů, do kterých sestěhoval takzvané nepřizpůsobivé, a podobné projekty si tak dodnes nesou negativní stigma. Na klasické sociální bydlení se zase podle Gebriana kladou jiné nároky: „Jak sleduji vývoj sociálního bydlení v Evropě od 20. let, tak efektivita a smysl tohoto typu nakládání s veřejnými prostředky spočívá v tom, že takové bydlení je naopak udělané dobře a trvale a časem může získat na hodnotě.“
Podle Víta Šimka je složitá i otázka, zda mají samotní architekti přicházet s řešením sociálních problémů: „Architekt sám k tomu nemá kompetence. Pokud přijde někdo s konkrétním zadáním, tak ano. Ale pokud si začnou sami zadávat takové projekty lidé, kteří k tomu nejsou školení, tak může vzniknout úplný nesmysl. Pokud by nás ale někdo s takovou nabídkou oslovil, tak bychom neváhali. Sociální cítění je jakousi ateliérovou vlastností, takže bychom to rádi dělali.“
Potvrzuje tak nepřímo Gebrianova slova, že zvláště mezi mladšími architekty je zájem o sociální témata, ale bez politické, úřednické a vůbec celospolečenské podpory se ani sebelepší projekty v praxi neuskuteční: „V zahraničí se na sociální význam architektury klade daleko větší důraz. Asi je to tím, že během komunismu se tu sociální funkce architektury zdiskreditovala. V momentě, kdy architekt začne mluvit o něčem jiném než o domech, tak se hned ozve někdo, kdo říká: ‚Á zase je tady to sociální inženýrství, zase nám tady někdo plánuje budoucnost pro nás bez nás, a to pozor, víme, jak to dopadlo minule.‘ Ale tím od toho nechci mladé lidi odradit, naopak!“
Podobné debaty se ale odehrávají i na světové scéně. Například v souvislosti s Pritzkerovou cenou, nejvyšším architektonickým oceněním, jehož posledním laureátem se stal Chilan Alejandro Aravena, který se věnuje sociálním projektům, například veřejným stavbám či dosažitelnému bydlení pro nejchudší vrstvy. Po jeho vítězství se objevily i takové názory, že Pritzkerova cena by měla být cenou za architekturu, především za inovativní kreace, a nikoli za humanitární práci. Aravena také kurátoroval loňské benátské bienále architektury, které se zabývalo např. uprchlickou krizí nebo devastací životního prostředí.
I expozice prestižní benátské přehlídky ukázaly, že ač se to samotným architektům nemusí líbit, budou v blízké budoucnosti konfrontování s poptávkou po flexibilní, mobilní a dočasné architektuře čím dál více. Česko určitě nebude výjimkou a je otázkou, jak se s podobnými výzvami nejen architekti vypořádají. Adam Gebrian k tomu poznamenává: „Myslím, že má velký smysl dívat se, co se odehrává ve společnosti a vůbec co se děje na planetě, a nějakým způsobem na to reagovat. Naše společnost na to ale není úplně připravená a nic takového od architektů nečeká. A nevidím tu ani žádné úřednické nebo politické zadání.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
