Ve vlastní šťávě: Šoumeni a hrobníci české gastronomie

Směr by gastronomii měly udávat osobnosti a autority. Obvykle kuchaři – zkušení odborníci, talentovaní řemeslníci se schopností kreativně tvořit koncept alespoň s nějakou filozofií. Všechno souvisí se vším. Když se věnujete gastronomii delší dobu, začnete objevovat její přesahy, souvislosti s ekonomikou, ekologií, rostlinnou i živočišnou výrobou, zabrousíte do chemie i fyziky a měli byste být schopní porozumět knihám alespoň ve třech světových jazycích, abyste byli schopni držet krok s kolegy v zahraničí. Navíc je třeba mít i jistou dávku výtvarného nadání, abyste byli schopni svůj (v první řadě jedlý) výtvor odprezentovat.

Selfíčko s klukem v rondonu

Bez těchto souvislostí a jejich pochopení budeme vždycky jen neuměle reprodukovat a napodobovat to, co jsme viděli na internetu nebo v kuchařce, kde byl příslušný recept otisknut s barevným obrázkem.

Osobnosti zdejší gastronomie se postupně proměňují. Kromě několika jmen, kterým bychom měli věnovat více pozornosti a která, s jedinou světlou výjimkou, z nepochopitelných důvodů nejsou mediálně známá, se může celebritou v oblasti gastronomie stát herečka z televizního seriálu, prodavač, bavič nebo novinář na volné noze. Ačkoliv jinde se fotí kuchaři s hvězdami, aby měli zářez do svého profesního futra, u nás se naopak chlubíme společnou fotografií s maníkem v rondonu bez ohledu na jeho kvality. Odlesk jeho průměrných schopností z nás totiž jakýmsi kouzlem dělá znalce, hlavně když si s ním tykáme.

Čtěte také

Kdybychom do televize pustili některé z těch skutečných odborníků, zažili bychom kulturní šok, ale dobrali bychom se alespoň povědomí o tom, jak má skutečná gastronomie vypadat. Dokud naší normou pro domácí kuchyni zůstane pořad, ve kterém se servíruje maso posypané sýrem a podlité smetanou, „aby to bylo dobrý“, a kde se názvy jídel čtou tak, jak se píší, jsme v pekle a sami si přikládáme pod kotel. Dokud se k trendům budou vyjadřovat herci, moderátoři, prodavači a redaktorky lifestylových časopisů a nejlepší kuchaři budou někde zalezlí, protože mluví, jak jim zobák narostl, nemelou nesmysly o nakupování na farmářských trzích a nejsou fotogeničtí, budeme se stále dokola točit v začarovaném kruhu průměrnosti.

Ohřívači krabiček

Místo originálního nebo inovativního přístupu, který by mohl kolegy v oboru naštvat a vzbudit nemístnou pozornost, nebo dokonce závist, setrváváme podle přísloví „hřebík který trčí ven, musí dostat kladivem“ v naší české hospodě, kde je sice smrádek, ale aspoň teplíčko. Pro zlepšení české gastronomie by bylo nejlepší nechat se inspirovat lidmi, kteří jsou zajímaví tím, co dělají, nebo tím, co dokázali. Spíše než poslouchat ty, kteří zajímavě jen vypadají. Řešením by bylo vyházet lidi, kteří tvoří současné formáty televizních pořadů o vaření i s jejich maňásky a tzv. znalci, a dát prostor kromě Pohlreicha i Oldřichu Sahajdákovi, Riccardu Lucquemu, Michalu Göthovi, Jiřímu Štiftovi, Pavlu Pospíšilovi, Romanu Paulusovi a dalším, kteří ví, co dělají a proč. Místo šoumenů papouškujících něco, co zahlédli u bloggera, který to četl v The Guardianu.

Zdeněk Pohlreich|foto: David Sedlecký

Další skupinou jsou kuchaři s vymyšlenými CV, plnými exotických názvů restaurací od Španělska přes Francii, Švýcarsko až do Rakouska, kteří se ohánějí jmény hollywoodských hvězd, jistí si tím, že si to nikdy nikdo nebude ověřovat. Skomírající českou gastronomii pomáhají pohřbít tvorbou menu pro restaurace v okresních městech, kde se svou „legionářskou historií“ budí nezasloužený respekt. Úplnou legendou jsou kuchaři, kteří pracovali v Británii. Většinou to znamenalo ohřívaní krabiček s bramborovou kaší v mikrovlnce a studium angličtiny prostřednictvím rozhovorů s pákistánským úmývačem nádobí. Tohle všechno může být příčinou toho, že i z osvícených amatérů se mohou stát vizionáři, kteří nejsou nakažení průměrností. Když se nemohou srovnávat s našimi celebritami, nemohou mít problém s průměrností.