Jan Fingerland: O (ne)připomínání holokaustu
Den památky obětí holokaustu byl míněn jako příležitost uctít oběti masových vražd. Dnes se stává nástrojem politiky a nové nenávisti. Nebo možná té staré.
Přímých obětí je stále méně – i těm, kteří byli v roce 1945 děti, je dnes kolem osmdesáti. Blíží se doba, kdy už ani v Evropě nebude nikdo, kdo by podával osobní svědectví. Nezbydou ani přihlížející svědkové, dokonce ani pachatelé. Holokaust bude sice stále nějak přítomný, ale nepochybně bude přítomný jinak.
Lidé nejen zapomínají, ale také zapomenout chtějí, případně je vzpomínka terčem promyšleného útoku. A to dokonce z více stran. Vedle tradiční ultrapravice, která tu je dávno, i když si teď nově říká „alternativní“, je tu levicový antisemitismus, který se šíří zejména na vysokých školách a mezi mladými lidmi. A v neposlední řadě antisemitismus, který pěstují evropské muslimské komunity.
Právo nevzpomínat?
Právě levicový a muslimský antisemitismus našly několik překvapivých společných bodů, přičemž jedním z nich je právě popírání holokaustu a propojení s bojem proti Izraeli. Právě tento pátek propukla v německém Gelsenkirchenu debata poté, co se skupina žáků místní střední průmyslové školy odmítla zúčastnit pietního shromáždění na paměť obětí holokaustu.
Šlo o mladé lidi z arabských a tureckých rodin. Dotyčnou školu navštěvuje asi 40 procent žáků zahraničního původu. Kdosi také pomaloval plaketu připomínající zavražděné protiizraelským a propalestinským nápisem.
Mezi mladými evropskými muslimy tento postoj není neobvyklý, právě naopak. V nejlepším případě mají pocit, že připomínat holokaust znamená pomáhat Izraeli, velmi často je to ale součástí obecnějšího nepřátelského postoje k čemukoli, co souvisí s židovstvím a Židy.
Efraim Zuroff, historik ze Střediska Simona Wiesenthala konstatoval, že právě mladí evropští muslimové potřebují vzdělání v dějinách holokaustu více než ostatní mládež. Jejich rodiny často pocházejí ze zemí, kde se o holokaustu nemluvilo, a kde naopak vždy bujel silný antisemitismus.
Konkrétně v Německu se nejen znalost dějin nacismu, ale také respekt k jeho obětem stal důležitým prvkem identity nového Německa – integrace do německé společnosti by tedy hypoteticky měla zahrnovat i přijetí jeho vzpomínky na události před osmdesáti lety.
Dřívější senzitivity však možná nesdílí už ani část Němců, nebo ne tak silně. Například ředitel školy v Gelsenkirchenu prohlásil, že je dobré, že část studentů projevuje nesouhlas se shromážděním, protože je to prý dobré pro debatu.
Odcházení paměti
Před pár dny také ve světě vyvolal údiv rozsudek nad třemi mladými muslimy, kteří v roce 2014 během války v Gaze zapálili synagogu ve Wuppertalu. Soudce konstatoval, že dotyční protestovali proti Izraeli a proto je možné žhářství považovat za politické stanovisko, nikoli projev nenávisti.
I mnozí Němci se ptali, jak mohl soudce přehlédnout, že terčem byli němečtí Židé jakožto jacísi rukojmí. Rozsudek pak zcela pominul historickou absurditu, která spočívá v tom, že wuppertalská synagoga už jednou vypálena byla, a to nacisty během Křišťálové noci v roce 1938.
Proti zapomínání se ohradil i německý ministr zahraničí Steinmeier, který v souvislosti s výročím osvobození Osvětimi konstatoval, že vzpomínka na zločin holokaustu nemá žádný konec.
Je ovšem zřejmé, že německá, ale asi i obecně evropská společnost právě projíždí důležitou křižovatku, na které se rozhoduje, jak bude vnímat svou vlastní minulost. Jak se zdá, část lidí chce břemeno vzpomínání shodit, nebo si ho na záda raději ani nenaložit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
