Irácké jeptišky pálí všechno, čeho se dotkli džihádisté. Do mrtvého ticha se vrací život
REPORTÁŽ Z MÍSTA. Iráčtí křesťané se do svých domovů nevracejí. Jejich města a vesnice zůstávají i po vyhnání takzvaného Islámského státu pustá. Lidé vyčkávají v uprchlických táborech v sousedním autonomním Kurdistánu, kam se jim v červnu 2014 podařilo včas před islamistickými ozbrojenci utéct. Někteří čekají na úplnou porážku Islámského státu, jiní doufají v emigraci na Západ. Mrtvé ticho zůstává i v Karakóši, největším městě kdysi početné křesťanské menšiny na severu Iráku, kde natáčel zpravodaj Českého rozhlasu Štěpán Macháček.
Jeptišky vyklízejí suť a odpadky z klášterní budovy. Na ulici hoří velký oheň, házejí do něj všechno, co v budově najdou.
„Uklízíme, budou tady znovu bydlet kněží. Nic z toho nepotřebujeme a nevíme navíc, jestli polštáře nepoužívali džihádisté,“ říká jedna z jeptišek a opírá koště o stěnu, na které je nakreslená vlajka teroristické organizace Islámský stát.
Irácké jeptišky pálí vše, co najdou. Polštáře a deky mohli používat ozbrojenci Islámského státu. Na místě natáčel zpravodaj Štěpán Macháček
Pomáhají jim vojáci z místní křesťanské milice. „Tohle tu po nich zbylo, používali kostel jako výcvikové středisko. Malé kluky tady učili střílet,“ ukazuje jeden z vojáků.
Občas skončí v ohni omylem s odpadky i nějaká ta nábojnice. Jedna z arkád nádvoří je úplně rozstřílená. Na zemi před ní se válejí proděravělé figuríny.
Kostel Neposkvrněného početí je největší v celém Iráku. Uvnitř je úplně zčernalý, nejen oltář je ohořelý. Od vyhnání džíhádistů před více než třemi měsíci se tu konala jediná bohoslužba, byla ale určena především pro média.
„Jsem v šoku, když náš kostel vidím úplně vypálený. Jsem tu od našeho útěku poprvé. Viděla jsem fotky, ale skutečnost je mnohem horší. Už se sem nikdy nevrátíme,“ říká obyvatelka Karakóše jménem Lamia.
Do svého města se přijela podívat se svým manželem a dalšími příbuznými, jsou tu jen na jeden den. Dům mají vypálený, bydlí v táboře 250 kilometrů odtud.
„Nejraději bych z Iráku emigrovala, můj muž nechce, chce se sem vrátit. Doufám ale, že nakonec odjedeme. Je to smutné, táta je tu v kostele pochovaný, křtili tady moji dceru a támhle měl děda krámek,“ popisuje se slzami v očích Lamia.
Ani šedesátiletý Nabíl se do iráckého Karakóše zatím nevrátil. Vozí sem jen několikrát týdně jeptišky na úklid kostela.
„Nedokážu si představit, že tu bude jednou život zase takový, jaký byl před rokem 2014. Nedůvěra mezi námi a Araby už zůstane. Tento dům vypálil jeden muslim, s tou rodinou přitom byli staří a dobří přátelé,“ vzpomíná Nabíl.
Obchodní ulice v Karakóši je úplně prázdná a Nabíl ukazuje několik svých krámků. Některé mají zatažené rolety, jiné rozbité výlohy a mnohé jsou vypálené. „Tady se prodávaly ledničky a televize, tohle byly obchody s oblečením,“ přibližuje Nabíl.
Karakóš je nyní hodně zvláštní místo. Kromě vojáků křesťanské milice na hlavní ulici není ve městě téměř živá duše. Ulice se zavřenými nebo vypálenými obchody jsou úplně prázdné. Celé to působí, jako by tu někdo postavil kulisy k nějakému válečnému filmu.
