Robert Schuster: Novým německým prezidentem bude pragmatik moci Frank-Walter Steinmeier
Pokud se nestane nic nepředvídatelného, bude nedělní volba 12. prezidenta Spolkové republiky Německo hladkou záležitostí. Hlavním favoritem je 61letý sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier, jenž byl až donedávna německým ministrem zahraničních věcí.
Ve Spolkovém shromáždění, speciálním voličském sboru, který se schází pouze při příležitosti volby hlavy státu, má totiž téměř devadesátiprocentní podporu. Vedle sociálních demokratů, ho chtějí volit i obě vládní křesťanské strany, Zelení a liberálové. K Steinmeierově zvolení by tak mohlo dojít již během prvního kola.
Kromě Steinmeiera byli nominováni ještě čtyři další prezidentští kandidáti, a to z řad postkomunistické Levice, protestní Alternativy pro Německo, Pirátské strany a Sdružení nezávislých kandidátů.
Úřad hlavy státu má v německé politické tradici dva rozměry. Jednak vnější, což znamená, že prezident je tváří státu směrem navenek. Při svých zahraničních cestách funguje často v roli nejvyššího emisara Německa, od něhož sice nelze očekávat například přísliby finančních investic či podobně hmatatelnou podporu, ani dramatická vyjádření, jež by dokázala ovlivnit běh světových událostí. Přesto ale může být jeho návštěva považována za projev mimořádné přízně, případně i potvrzení, že Německo a hostitelská země se při sdílení hodnot nacházejí na stejné lodi.
Tato role by Steinmeierovi neměla dělat potíže, v podstatě něco takového dělal již jako šéf diplomacie. Rozdíl bude spočívat snad jedině v tom, že pokud mohl jako ministr zahraničních věcí ve vyhrocených situacích praštit do stolu, a tím svým argumentům dodat na důrazu, jako hlava státu si něco takového dovolit nemůže a bude muset být opatrnější.
Svou ledvinou zachránil život
Druhý rozměr prezidentské funkce je vnitropolitický a skoro by se dal označit za svébytnou uměleckou disciplínu. Ta totiž spočívá zejména ve schopnosti prezidenta získat si uznání ostatních politiků a veřejnosti, aniž by k tomu měl nějaké výraznější ústavní kompetence.
Dosavadní hlava státu Joachim Gauck tuto schopnost vypiloval k dokonalosti. Ale nejeden z předchozích prezidentů, jež byl předtím zvyklý například jako premiér nebo ministr uplatňovat svou moc přímo a naplno, si na nové okolnosti, jež s sebou přináší nejvyšší úřad v zemi, nedokázal zvyknout a pak tápal.
Podobnou proměnou bude muset projít i Frank-Walter Steinmeier, jenž má pověst pragmatika či technologa moci, což dokázal na předchozích pozicích. Je například dodnes považován za jednoho z hlavních architektů reformy sociálního státu kancléře Gerharda Schrödera, která je známá pod označením Agenda 2010. Německu jako celku tyto reformy svého času pomohly, ale faktem je, že pro část společnosti znamenaly nenávratný pád do propasti chudoby.
Steinmeier tak bude muset jako hlava státu odkrýt ty stránky své osobnosti, které byly až dosud drženy v pozadí: že je například vnímavý ke svému okolí a že třeba před několika lety neváhal darovat své těžce nemocné manželce ledvinu, aby jí zachránil život.
Podobně jako řadu jeho předchůdců, i Franka-Waltera Steinmeiera čeká přerod z ministra a člena jedné z velkých politických stran na nadstranického prezidenta. Jestli se mu to podaří, se ukáže nejpozději na podzim, až budeme vědět, kdo vyhrál německé parlamentní volby.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
