Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila

Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala její začátek, který diskriminuje týrané muže a dává je každým svým slovem do těžké klatby, protože nikdy, nikdy nebudou smět říct, že je jejich žena bije. Jak by mohli, když přece všichni vědí, že by byla hanba, kdyby se jí dal… Nene, začátek téhle písničky jsem si nezpívala, protože jsem milovala její pokračování.

„Hele, koukej, podívej se, jak jsem tenká, dělej se mnou pěkně pomalu, nejedla jsem, nepila jsem od pondělka, nemám na tě náladu.“

Tenhle text mi přišel koncem šedesátých let minulého století strašně erotický. Prohlížela jsem si svůj štíhlý pas a těšila se, až ho bude ten, koho jsem právě milovala, objímat. A samozřejmě, že jsem skoro nejedla, přesně jako holčina v písničce.

Nevím sice, proč nejedla ona, možná, že neměla co, nebo jí nebylo dobře, proto ho předem varuje, že na něj nemá náladu. Možná. Já měla co jíst a bylo mi dobře, a stejně jsem nejedla, protože jsem chtěla, aby koukal, jak jsem tenká.

Možná, že slova téhle lidové písničky složila žena, která svého muže bila. A bila ho proto, že milovala kapelníka místní dechovky, který na ta její slova složil hudbu a na příštím bále zahrál novou písničku, a jenom tihle tři, ta žena, její manžel a milenec, věděli, o čem je. Ale o téhle písničce vyprávět nechci. Chci vyprávět o týraných mužích.

Na svých webových stránkách mám rubriku, Když se řekne týrané ženy, ale klidně by tam mohla být i rubrika, Když se řekne týraní muži. Protože podle toho, co mi vyprávěl jeden můj kamarád, tak ta jeho se chová úplně stejně jako muži, co týrají své ženy. Ponižuje ho, nadává mu, hádá se s ním kvůli maličkostem, ječí na něj - a to všechno před dětmi, kterým je kolem deseti let. Když mi o ní vyprávěl, dost často jsem se neudržela a reagovala jsem tak, jak by žena reagovat neměla.

„Proč jsi jí jednu nefláknul? Dala bych jí takovou facku, až by si sedla!“

„To ne. Přece nebudu bít ženskou,“ nesouhlasil můj kamarád, a za nějaký čas se mi přiznal, že ho při hádkách mlátí a ukázal mi modřiny na ruce.

„A kope mě i do nohou, tam mám také modřiny, ale ty ti ukazovat nebudu.“

Bílý kruh bezpečí poskytuje pomoc i týraným mužům. Dočetla jsem se na jeho webových stránkách, že mužských obětí domácího teroru je ve skutečnosti mnohem víc, než se uvádí ve statistikách. Urážky, ponižování, zesměšňování, vydírání a napadení zažil prý každý třetí český muž. Ale přesná čísla nejsou známá i proto, že odbornou pomoc vyhledá pouze malé procento mužských obětí. Zbytek řeší tyto problémy násilí ze strany žen, odchodem z domova, alkoholem nebo drogami.

Přiznám se, že být týraným mužem, asi bych nešla prosit o pomoc tam, kde pracují většinou ženy. To bych šla opravdu radši na ulici...

A to není všechno! Představte si, když jsem zadala na internetu: Kdo pomůže týranému muži?, neobjevila se mi vůbec žádná rada!

Sakra, chlapi, tak něco vymyslete! Vy, co jste našli sílu osvobodit se, sdružte se, a pomozte i dalším! Chlap se přece vždycky radši svěří chlapovi, a v případě, kdy ho žena mlátí, obzvlášť. Vy, co máte doma semetriku a na duši i na těle modřiny, dobře víte, že byste si na ni nikdy nešli stěžovat na úřad, kde v kanceláři sedí ženy.

V tomhle případě je potřeba, abyste si pomohli mezi sebou. Chlapi chlapům!

Chlapi, pomozte si navzájem proti ženám, které vás týrají!