Reportáž z Jordánska: „Většina uprchlíků už nechce do Evropy, chtějí domů,” říká zástupce UNHCR

20. únor 2017

Hašemitské království Jordánsko je převážně pouštní země s podobným počtem obyvatel, jaký má Česká republika. Navzdory ojedinělým teroristickým útokům z konce loňského roku zůstává tato země baštou stability uprostřed rozbouřeného Blízkého východu. Války a humanitární krize v bezprostředním okolí na Jordánsko pochopitelně silně působí. Citelná je tu dnes zejména přítomnost nejméně tři čtvrtě milionu uprchlíků z válkou rozvrácené sousední Sýrie. Jak se s tím země vyrovnává?

Nejnovější obyvatelé země zvýšili od vypuknutí konfliktu v Sýrii před víc než pěti lety poptávku po bydlení i po vodě. Místní vláda odhaduje přímé i nepřímé ztráty jordánské ekonomiky v důsledku regionálních konfliktů až na několik miliard eur ročně. Velkou část z těchto ztrát kompenzuje Jordánsku masivní mezinárodní pomoc, z hlediska objemu peněz je v čele početného pelotonu dárců Evropská unie.

U vstupu do tábora Zaatari

Škola v Zaatari

Z unijních peněz se financuje mimo jiné prakticky veškerá školní výuka pro téměř 200 tisíc syrských dětí v Jordánsku. Týká se to i dvacítky škol v největším uprchlickém táboře Zaatari. „Žádali jsme nějaká práva a Bašár Asad nás o ně připravil,” shodne se na hlavním viníkovi svého utrpení pětice teenagerů před jednou ze škol. Všichni přišli do Zaatari na začátku války z jižní Sýrie a všichni doufají, že se do své země budou moct znovu vrátit a že ji pomůžou znovu vybudovat.

Život v táboře není žádný luxus. V létě je pod plechovými střechami školy nesnesitelné vedro a v zimě je zase problémem šero, protože elektřina v táboře nefunguje odpoledne, ale jenom večer. Občas bývá taky ukrutně chladno. Všichni chlapci v táboře kromě učení pracují – většinou jako pomocníci v místních obchůdcích – a přispívají tak do hubených rodinných rozpočtů.

Syrští mladíci u školy v táboře Zaatari

Bezpečný návrat domů

Životní podmínky v táboře s 80 tisíci obyvateli jsou sice stále tvrdé, ale o mnoho lepší než v prvních dvou letech existence. Na tom se shodují obyvatelé i zaměstnanci Zaatari. Místo stanů dnes uprchlíci bydlí v mobilních domcích, k dispozici mají třeba i plynová kamínka, v táboře je mobilní signál a kanalizace, zlepšila se bezpečnost. Tyto pokroky mohly dílem přispět i k zeslabení migračního proudu syrských uprchlíků směrem do Evropy.

„Vzpomínám si, jak jsme se předloni zeptali jednoho chlapce na jeho budoucí plány. Odpověděl, že příští týden odjíždí do Mnichova. Jeho rodina měla koupenou letenku do Istanbulu a za zbytek cesty zaplatili pašerákům. Pod tlakem délky syrského konfliktu a těžkých materiálních podmínek v Jordánsku si tady mnoho lidí řeklo – pojďme to taky zkusit, nevidíme alternativu. Situace se ale změnila. Cesta do Evropy je komplikovanější a podmínky v Jordánsku se zlepšily, s výrazným přispěním EU. Většina lidí neuvažuje o Evropě, ale čekají na bezpečný návrat domů,“ vypráví Gavin David White z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Karikatura bojovníka Islámského státu na předměstí Ammánu

Smrt přes Skype

Výrazná většina syrských uprchlíků ale žije v Jordánsku mimo tábory. Nejvíc z nich ve městech na severozápadě země. Třeba jednu čtvrť města Irbid dnes obývá 20 tisíc Jordánců a zhruba stejný počet Syřanů.


Tři moji bratranci zemřeli ve válce. Někdo je zabil v našem rodinném domě v okamžiku, když jsem s nimi mluvila po Skypu.Ola, dívka ze Sýrie

Syrskému mladíkovi Abdulovi a jeho matce se v Irbidu nedaří zle, ale přesto by chtěli pryč – do Kanady, Ameriky, Velké Británie, kamkoliv, kde by je mohla čekat lepší perspektiva, tedy hlavně práce. Abdul si v Irbidu vydělá příležitostnými pracemi bez povolení 100 až 150 dinárů měsíčně. Díky podpoře od Norské uprchlické rady má tato rodina snížený nájem. Ceny běžných bytů v okolí ale v poslední době překročily místy i 300 dinárů. To je příliš pro řadu Jordánců a pro velkou většinu Syřanů.

Ola je studentka bytového designu, původem z Damašku. Dnes žije v jordánské metropoli Ammánu a ve studiu pokračuje na univerzitě Zarqa díky programu pro syrské vysokoškoláky. Vyhlídky na pracovní uplatnění v samotném Jordánsku považuje Ola za mizivé. Jordánci podle ní Syřanům neuvolní kvalifikované profese, jen ty dělnické. A do vlasti se prý nikdy nevrátí kvůli špatným vzpomínkám.

„Tři moji bratranci zemřeli ve válce. Někdo je zabil v našem rodinném domě v okamžiku, když jsem s nimi mluvila po Skypu. Náhle se spojení přerušilo. Pak jsem se na Facebooku dozvěděla, že zemřeli,“ vypráví Ola.

Druhá zprava studentka Ola a další syrští studenti na univerzitě Zarqa

Voda a dovezená energie

Syřané a Jordánci jsou lidé jednoho jazyka, jedné většinové víry, podobné kultury. V čajovně jsou pospolu. Napětí mezi komunitami není citelné, alespoň pro cizince. Jordánci jsou navíc na uprchlíky zvyklí – země přijala miliony Palestinců, do Jordánska zamířily statisíce Iráčanů, ve většině případů dočasně, a také už dříve až statisíce Syřanů, tedy před rokem 2011. Běžní Jordánci vnímají dopad uprchlické krize nejsilněji, vedle propadu turistického ruchu, na zdražování nájmů, vody a dalších základních potřeb.

„Ti lidé vyvíjejí podstatný tlak na jordánské zdroje. V první řadě bych zmínil vodu. Jordánsko je hodnocené jako druhá nejchudší země světa z hlediska vodních zdrojů. Na rozdíl od řady států regionu nemá ani žádné významné zdroje energie. Veškerá energie se dováží. Ta zátěž samozřejmě dopadá i na služby: na školy, nemocnice, odpadní hospodářství,“ říká velvyslanec EU v Ammánu Andrea Matteo Fontana.

Jordánský ministr Fakhoury (vlevo) a velvyslanec EU Fontana (vpravo)

Evropská unie pomáhá Jordánsku na mnoha frontách. Kromě uprchlíků podporuje rozvoj inovativních podniků, solární energetiky i místní vědy, na kterou surovinově chudé Jordánsko hodně sází. Kvůli uprchlické krizi poskytla unie království už kolem miliardy eur nad rámec a další pomoc je na cestě.

Jordánci taky výměnou za podporu zvenčí udělili prvních asi 30 tisíc pracovních povolení pro syrské uprchlíky a zakládají zvláštní ekonomické zóny s přítomností syrských zaměstnanců.

Opatrný optimismus

Jordánsko má sice dost daleko do vzorového právního a demokratického státu, podle ministra plánování a mezinárodního rozvoje Imada Fakhouryho má ale tato země být na co hrdá.

Škola v Zaatari

„Ztratili jsme Sýrii také jako trh, který byl pro nás velmi významný. Všechno zboží jsme dřív posílali do Evropy, střední Asie i do Turecka přes Sýrii. Do Iráku jsme prodávali pětinu vývozů. Teď už je hranice 2 roky zavřena. Navzdory těmto komplikacím se můžeme pochlubit třeba tím, že asi 90 % syrských dětí u nás chodí do školy. Myslím, že v případě Libanonu to nedávno bylo zhruba 60 % a v případě Turecka 30 %. A to je přitom Jordánsko z této trojice zemí ekonomicky nejslabší,“ popisuje situaci ministr.

Zdá se, že nejen tento člen vlády, ale i celé Jordánsko má důvěru ve vlastní schopnosti a navíc věří, že si zachová přízeň mezinárodního společenství. Proto hledí do budoucna s opatrným optimismem.

autoři: jpr , vis
Spustit audio