Masaryk jako diplomat, Masaryk jako šašek, Masaryk jako blázen. Očekávaný životopisný snímek o politikovi Janu Masarykovi představuje různé stránky této významné postavy české historie. Naštěstí jde hlouběji než za drogy, sex a jazz ukázané v prvním traileru. Jenom ne dost hluboko.

Tento článek je více než rok starý.

12:20 2. března 2017 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V předvečer druhé světové války rozhodovala o osudu Evropy uzavřená skupinka západních mocností. Pokud by přistoupila na Hitlerovy požadavky, nezvratně by zpřetrhala smlouvy s dlouholetým spojencem. Jenže malý stát o velikosti Skotska kdesi v centrální Evropě nestál za rozpoutání války. Dějiny nebyly k jejich rozhodnutí milosrdné, zapomněly ale na roli Jana Masaryka, který v té době působil jako velvyslanec v Londýně.

Masaryk miloval ženy a kokain. Podle dramatu Julia Ševčíka ale ještě více miloval Československo a myšlenka, že se přičinil na jeho pádu, ho dohnala zpátky do psychiatrické léčebny. Je otázka, zda ho bránil jako svůj domov, nebo se jen snažil ze všech sil zachovat odkaz svého otce. Tvůrci snímku odvádějí dobrou práci tím, že podobné otázky nechávají nezodpovězené.

Masaryk napravuje některé z chyb, kterých se jako podobně laděné historické drama dopustil třeba Anthropoid Seana Ellise. Místo, aby se striktně držel češtiny, nechává dialogy plynout v jazyce, v jakém by se postavy v daném situaci nejspíš skutečně bavily. Nezíská tím sice na svou stranu odpůrce titulků, potěší ale autentickým českým přízvukem v angličtině.

Hrdinové Anthropoidu byli ovšem i pro ty, co se zcela neorientovaly v historickém kontextu, představeni ve srozumitelné rovině jako někdo, kdo zakročil proti jasně identifikovatelnému tyranovi. U Masaryka se však až příliš lehce ztrácí v charakteristice postavy, která rozmlouvá nad osudem svého státu s řadou politických představitelů, přičemž tajně spí s jejich ženami, ctí myšlenky svého otce, zatímco šňupe bílý prášek srolovanou bankovkou s jeho podobiznou, a utápí se v sebelítosti, protože sám nechtěl být diplomatem a onehdy dostal nabídku pracovat ve Škodovce.

„Každý truchlí po svém,“ říká ve snímku Masaryk. V tom tkví i jistá síla Kolečkova, Koenigsmarkova a Ševčíkova scénáře. Jejich Masaryk, ať už jakkoli přibarven autorskou invencí, má totiž daleko do perfektního hrdiny. Jenže stejně daleko má i do sympatického hrdiny. Komplexnost totiž u diváků projde jen tehdy, když jim je dán prostor, aby se i navzdory ní dokázali do postavy vcítit. Bez toho by se Masaryk dal číst prostě jako člověk, který moc netušil, co dělá, a jednoho dne ho za nevysvětlitelných okolností našli pod okny vlastního domu.

Pocit, že toho Masaryk mohl nabídnout více, převládá i v jiných oblastech. Podstatně podvyužitá například zůstává dynamika mezi Masarykem a Benešem v podání Oldřicha Kaisera, kteří si víceméně párkrát zatelefonují a Benešova „zrada“ tím pádem ztrácí na osobním významu. Určitá autorská nejistota je patrná i z toho, že se se děj neobejde bez nadbytečných vysvětlování a každá druhá scéna musí být doplněna o geografickou specifikaci.

Masaryk v kontextu světové kinematografie nepochybně zapadne. Od současné české tvorby se ale výrazně odliší nebývale zdařilou vizuální stránkou. Právě v kameře a hře s časem a tempem se Ševčík zdá být z pozice režiséra nejjistější. Alespoň technicky úspěšnou produkci pak doplňuje originální soudobá hudba Michala Lorence.

Drama Masaryk hrají vybraná pražská kina od 2. března. Do širší distribuce jde 9. března.

 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít