Musíme si uvědomit, že jako spotřebitelé máme obrovskou moc, říká fair trade aktivistka Frazerová

3. březen 2017

Na návětrných ostrovech ve Francouzské Polynésii založila fair trade družstvo na pěstování banánů. Nelíbilo se jí, že z výnosu jde dělníkům na plantážích jen zlomek. Proto se aktivistka Kozel Frazerová také zapojila do kampaně Make Fruit Fair, ve které bojuje za lepší pracovní podmínky na banánových plantážích.

„Fair trade vznikl jako hnutí, které zastupovalo malé producenty s problematickým přístupem na trh. Postupně se vyvinul v systém certifikace, který se uděluje soukromým společnostem,“ uvedla v Magazínu Leonardo proponentka tohoto systému.

Aby člověk mohl získat tuto certifikaci, musí se věnovat řešení sociálních problémů běžných na soukromých plantážích jako jsou pracovní doba, důstojný plat a enviromentální ohledy.

„Tedy nepoužívání některých typů chemikálií, poskytování ochranných prostředků a tak dále. To je základní rozdíl mezi certifikovaným a konvenčním způsobem pěstování banánů,“ dodala Fraserová.


„Musíme si uvědomit, že pracovníci mají právo na svůj život a my jako spotřebitelé máme v rukou obrovskou moc. My můžeme ovlivňovat, co nám supermarket nabízí a dodává. Oni si sice myslí, že cokoli nám dodají, to my si koupíme, ale to si můžeme určovat my. Takže můžeme zprostředkovaně určovat co se děje v Kostarice nebo v Dominikánské republice.“

Prodejní cena banánů zůstává od roku 2001 na víceméně podobné hladině v celé Evropské unii. „Když banán rozřežeme na jednotlivé kousky, tak na zaměstnance plantáží zůstává od 5 do 9 %, kdežto řetězce si nárokují někdy až 43 %… Hlavní břemeno pak nese výrobce, tedy pěstitel.“

Jak se naopak dělí zisk z fair trade banánů? „Fair trade systém dává výrobci záruku, že se mu alespoň pokryjí náklady, které vynaložil na produkci,“ tvrdí aktivistka.

„Pokud produkce jedné krabice banánů stála 15 dolarů, tak pěstitel nedostane méně než 15 dolarů, spíš více. Tedy minimálně o jeden dolar víc, což je sociální bonus, který pak investuje do komunity, zdravotnictví, vzdělávání a tak dále,“ popsala rozdíly Frazerová.

Podle ní v konvenčním pěstitelském systému neexistuje záruka minimální ceny, protože cenu výkupu si určují maloodběratelé, tedy supermarkety. „Je běžné, že spotřebitel vidí jen cenu, a nic za ní, je úplně odtržený od reality.“

„Jednoduše řečeno: když si něco nekoupíme, tak se to přestane prodávat. A bylo by dobré, aby lidé na plantážích měli důstojné podmínky, mohli posílat děti do škol a vést tak zdravý život, na jaký jsme zvyklí my v našich podmínkách,“ shrnula důležitost podpory modelu fair trade Kozel Frazerová.

autoři: oci , Radek Kříž
Spustit audio