Sport nebo gambling? Pravidly svázaný svět japonského keirinu zvládá oboje

„Vykouří dvě krabičky denně, pije hodně alkoholu, má nadváhu a do práce se vozí v mercedesu,“ tak zní populární charakteristika závodníků japonského keirinu, která je jen mírným nadsazením skutečných poměrů. Cigarety a alkohol mají od předpisové životosprávy míle daleko a nadváha zase dává vědět, že nejde o úplně typickou sportovní disciplínu. Poslední bod pak není důležitý ani tak kvůli značce luxusního auta, jako pro slovíčko práce – keirin totiž pro samotné závodníky není sportem, ale denním zaměstnáním, které běžně provozují i po padesátce.

Jejich předchůdci na dráhu poprvé vyjeli už ve 40. letech. V roce 1948 se Japonsko vzpamatovávalo z traumatických následků druhé světové války a keirin se stal jedním z užitečných způsobů, jak obnovu země financovat – díky tomu, že vláda umožnila sázení na výsledky této dráhařské cyklistické disciplíny, se totiž v keirinu točí spousta peněz. Stovky milionů japonských jenů, které fanoušci ročně prosází na velodromech, stát obratem sype do sociálního systému, infrastruktury a průmyslových odvětví.

Sázky a dostihy

Možnost sázet na konkrétní závodníky ale také dramaticky zformovala podobu tohoto sportu. Začíná to u samotného vybavení cyklistů – ti jezdí na identických kolech s železnými rámy, aby nikdo nemohl získat technickou výhodu a sázející tedy měli jistotu, že se vše odehrává za rovných podmínek. Na velodromu závodí vždy devět cyklistů, kteří nosí přidělené barevné oblečení s číslem. Podle něj jsou dobře rozeznatelní z tribun a televize. To aby sázkaři, což jsou téměř výhradně muži ve středním, až pokročilém věku, mohli snadno identifikovat své favority.

Strach z toho, aby nedocházelo ke kontaktům se sázkařskou mafií, pak vede k tomu, že jsou závodníci čtyři dny před vypuknutím události uzavřeni přímo v zázemí velodromu. Pořadatelé jim odeberou telefony a znemožní kontakt s okolním světem. Závodníci si čas krátí tréninkem, dlouho vyspávají ve společné ubytovně, připomínající obyčejnou tělocvičnu, a podle libosti kouří nebo popíjí saké, k čemuž mají vyhrazené speciální prostory. Jelikož v keirinu neexistuje systém týmů, je životospráva soukromou záležitostí a je na každém, jak se o sebe stará.

Kariéra profesionálních závodníků přitom může trvat až přes třicet let. Stát se jedním z více než čtyř tisíc registrovaných sportovců (od roku 2012 se k nim počítá i zhruba 600 závodnic v sérii Girl’s Keirin) ale není vůbec jednoduché. Zájemce musí splnit náročné vstupní zkoušky do jediné akademie keirinu v zemi, kterými projde jen každý desátý. Úspěšně přijatí jsou uzavřeni na deset měsíců do prostor této akademie, kde prochází vpravdě nelidsky tvrdou přípravou. Začíná se s ní před sedmou ráno a končí krátce před desátou večer.

Budoucí profesionální závodníci se podrobují až vojensky přísné disciplíně, trénují na svých kolech a učí se dokonale zvládnout technické opravy, neboť každý je zároveň svým vlastním mechanikem. V posluchárnách jim pak jsou vštěpovány základy závodění, a dokonce i sázkařské zákonitosti. Poté, co opustí brány akademie a začnou závodit, je ale pouze na nich, jak se o sebe starají. Stejně tak se jejich výdělek odvíjí od dosažených výsledků, nikoliv fixního platu (za vítězství ve velkém závodě si jezdci přijdou až na 2,5 milionu korun, nejlepší mohou za sezonu vydělat až 40 milionů).

Divák na závodech keirinu na dráze v Ōmiye poblíž Tokia|foto: Paul Keller

Žádný prostor pro chybu

Samotné závody jsou na hraně mezi dráhařským sportem, potyčkou v baru a bezhlavou akrobacií. Venkovní japonské velodromy mají dlouhé (většinou 400, ale někdy dokonce 500 metrů) dráhy z betonu, po kterých závodníci obkrouží pět kol. Prvních tři a půl kola jsou přitom seřazeni za vodičem, ten jim rozráží vzduch a postupně zvyšuje tempo (v mezinárodním keirinu se používá speciální motorka, tzv. derna). Jakmile vodič opustí dráhu, začne se sprintovat o vítězství, k čemuž se používají různé strategie. Závodníci formují aliance, v nichž si navzájem pomáhají, přičemž platí, že mladší pracují pro ty starší a zkušenější.

Závod vrcholí v poslední zatáčce před cílem, kde se dosahuje rychlosti 70 km/h. Na zkosené dráze se závodníci navzájem blokují, dochází ke kontaktům a často i k pádům, při kterých cyklisté letí k zemi. Není tu prostor pro chybu – kola totiž nemají brzdy a za každé zaváhání se draze platí. Specifika sportu pak ovlivňují i okamžiky bezprostředně po konci závodu. Vítězi není dovoleno slavit, protože by si mohl s publikem například prostřednictvím pozvednutých rukou vyměňovat signály, kterými by naznačil strategii pro následující závody. Jezdci jsou tak chvíli po skončení zahnáni zpět do útrob velodromu. Závodník, který by se neudržel a třeba jen pozvedl ruku ze řídítek, je bez milosti diskvalifikován. Podívá-li se jezdec byť jen na vteřinu směrem k tribunám, platí pro něj to samé. Pravidla vyžadují obě ruce na řídítkách a pohled upřený přímo před sebe směrem k zemi.

Keirin|foto: CC BY-NC-ND 2.0

Specifické podmínky tamního keirinu si v posledních letech čím dál častěji zkoušejí i závodníci z jiných částí světa. Pořadatelé totiž těm nejlepším ze světových šampionátů, případně olympijských her, mohou nabídnout pozvánku na japonské závody – ta obyčejně platí na čtyři až šest měsíců a světové hvězdy se musejí podřídit stejně tvrdým podmínkám jako domácí jezdci. Dokonce musí projít „zkrácenou verzí“ zmíněné akademie, v níž stráví až několik týdnů. Po jejím absolvování mohou měřit síly s domácími, ovšem ne s těmi vůbec nejsilnějšími, kteří mají vlastní kategorii nepřístupnou cizincům. Prestižní série vyvrcholí vždy těsně před koncem roku závodem Grand Prix na dráze v Tokiu.

Jako jeden z úzké skupiny vybraných závodníků zamíří v květnu do Japonska i Tomáš Bábek, který byl v této sezoně vůbec nejúspěšnější v mezinárodním keirinu. „Splnil se mi můj sen,“ říkal spokojený Bábek na nedávné tiskové konferenci. Ještě předtím, než poprvé navlékne jednu z devíti barevných kombinací dresů a vyjede na venkovní dráhu, ale musí vyřešit řadu organizačních záležitostí a absolvovat také zmiňovanou akademii. „Hradím si letenky, ubytování, stravu a také koupi speciálního železného kola. S tím svým závodit nemohu. Peníze na všechny výdaje si musím vydělat závoděním. Beru to jako výzvu,“ dodává český dráhař.

Mezinárodní hvězdy bývají v mnohem lepší kondici než domácí závodníci. Neovládají však zpravidla závodní taktiku, kterou mají Japonci naopak v krvi, a tak se rozdíly vyrovnávají. Bábka v každém případě čeká v nadcházejících měsících zkušenost, kterou jinde než na japonských velodromech zažít dost dobře nemůže.